Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Pořádné počítače: Apple Macintosh PowerBook 190

Tenhle notebook, vytvořený v době, kdy nikdo nekoukal na to, jestli je jablíčko na vrchní straně při otevřeném notebooku orientováno správně, byl prvním přenosným počítačem od Apple (spíše provozu na baterie schopným, protože LCII je taky pěkně přenosný), který jsem kdy sehnal. Je toho hodně o čem povídat, takže směle do toho…

Stručné seznámení s parametry
Notebook který mám je osazen CPU Motorola MC68LC040 na frekvenci 33 MHz. V proprietárním slotu jsou 4 MB RAM, které v kombinaci s 4MB RAM přímo na základní desce dávají celkových 8MB. Pevný disk má kapacitu něco málo přes 500MB.
Do rozšiřujících slotů se dá dát 2x Type II nebo 1x Type III 16bitovová PC Card. Displej je pasivní 9.5″ LCD zobrazující 16 odstínů šedi v rozlišení 640×480. Nechybí SuperDrive disketová jednotka. Na zadní straně najdeme jeden ADB konektor pro připojení myši či klávesnice, jeden sériový port pro modem, tiskárnu nebo síť AppleTalk, jeden microSCSI konektor pro připojení externích disků, scannerů a dalších a zvukový výstup. Když jsme u zvuku, zmíním integrovaný mikrofon, který není samozřejmostí ani u některých dnešních PC notebooků. Průsvitný červený výlisek pro IrDA port je bohužel neosazen. Z dalších vlastností notebooku uvedu už jen váhu 3kg.

PowerBook 190 top side

Operační systém
Notebook se vyráběl v letech 1995 a 1996, tedy dávno po přechodu Applu na platformu PowerPC a byl také posledním strojem, který na platformě Motorola 68k Apple vyrobil. Cenou začínal na 1700 dolarech za nejlevnější model a jednalo se tedy o low-end stroj. Doba jeho vzniku a jeho vnitřnosti také předurčují rozsah verzí MacOSu, které na něm lze spustit. Minimem je MacOS 7.5.2 a maximem MacOS 8.1 (Další verze už nevycházely přeložené pro 68k procesory).
Jenže jak operační systém na úplně prázdný PowerBook dostat ? To je přesně otázka, před kterou jsem byl postaven, když jsem ho sehnal. V té době (Rok 2004) jsem ještě měl dostatek počítačů s disketovou jednotkou, ale představa instalace systému z 20ti disket mě nikterak nelákala a nelákala mě ani v následujících měsících, kdy jsem v rámci experimentování s notebookem několikrát systém na disku měnil. Za ty tři roky můžu říct, že způsobů jsem našel hned několik a v dalším textu se o nich zmíním.

PowerBook 190 opened

Síťování
„Když lidé spolupracují, udělají toho víc. To je důvod proč každý Macintosh přichází se zabudovaným síťováním. Skoro se Vám chce divit se, proč ostatní počítače ne.“
Tohle říká dobová reklama na Maca a má úplnou pravdu. PowerBook sice nemá integrovaný ethernet, ale má sériový port. Není to jen tak nějaký sériový port, jak ho známe z PC. Tenhle sériák totiž umožňuje skvělé síťování. Troufnu si říct, že v dnešním počítačovém světě není na žádné platformě nic, co by fungovalo byť jen náznakem stejně dobře. Nastavíte, co má být sdíleno, vezmete kabel, zapojíte ho do dvou počítačů a hned na každém stroji vidíte ikonku stroje druhého. Funguje to vždy, pokaždé a ve 100% případů.
První nápad na instalaci systému proto byl takový, že z diskety nabootuju systém, který bude umět síťovat a po síti si připojím z druhého Maca 20 image disket jako by to bylo 20 disket ve 20 mechanikách (Další skvělá vlastnost, kterou MacOS uměl už v roce 1993 a Windows ji neumí dodnes – práce s obrazem disku, jako by to byl skutečný disk). Po chvíli pátrání jsem na Internetu sice našel nekolik různých obrazů bootdisket, ale žádná nefungovala na 68040 procesoru, nebo na mém konkrétním hardware. Po víkendu plném kombinování a pátrání, co že vlastně všechno ten MacOS potřebuje k síťování jsem vytvořil disketu vlastní, nabootoval z ní, na svém PowerMacu nasdílel 20 disket a na PowerBooku z nich nainstaloval český OS 7.5.2. Je pravda, že rychlost sérivého portu kolem 1mbitu nebyla nijak závratná, ale hlavní byl cíl a ne cesta.

PowerBook 190 back side

SCSI
Miniaturní SCSI konektor na zadní straně notebooku mě zajímal od chvíle, kdy jsem notebook poprvé viděl. Ještě více mě začal zajímat ve chvíli, kdy jsem sehnal redukci na Canon 25 a konečně jsem měl jak k notebooku něco připojit. Vyzkoušel jsem tedy ZIP mechaniku, harddisk, scanner, CD-ROM a na posledním uvedeném dokonce úspěšně vypálil CD. Vše dokonale funkční, pravda pro ZIP a scanner jsem musel do systému doinstalovat patřičné doplňky (=drivery).
Přemýšlel jsem ale dlouho a usilovně k čemu je na redukci přepínač SCSI-Dock. Do přemýšlení jsem zahrnul i Google a nevěřil jsem vlastním očím. V té době jsem byl naprostý Apple lamer, který jen pasivně konzumoval, co se k němu sem-tam dostalo (Ano, měl jsem v té době už LCII, PowerMac 7100 a PowerMac G3, ale vše jsem to bral jen jako hračky zaparkované na druhé koleji mého zájmu.). Abych si ověřil, že opravdu umím anglicky, vzal jsem SCSI kabel, připojil ho z jedné strany k PowerBooku, z druhé strany k PowerMacu, páčku přepnul do polohy „Dock“, zapnul PowerBook a poté PowerMaca. Na displeji PowerBooku se objevilo velký šikmý čtverec s číslicí 2 a dvěma šipkama. Na ploše systému v PowerMacu se objevil harddisk z PowerBooku jako SCSI disk s ID 2. Chápal jsem tedy správně a čuměl jak puk. Tenhle takzvaný „target-mode“ je v notebookách od Apple dodnes, nyní ovšem přes FireWire. Není nic jednoduššího na sdílení dat mezi desktopem a laptopem. Nač vymýšlet síťování, kopírování po přenosných médiích a další věci ?
Když jsem systém instaloval podruhé, překopíroval jsem instalační média na notebookový disk přes target mode a pak už jen z diskety nabootoval a spustil instalaci.

Rozšiřitelnost
Do PCMCIA slotu se dá strčit téměř cokoliv. Pravda, většina věcí nebude fungovat, neboť se výrobce nenamáhal napsat driver pro MacOS. Přesto se mi povedlo bezproblémově rozeběhat CompactFlash čtečku, čtečku all-in-one paměťových karet a ethernet kartu 3com 3c589. Na Internetu jsem našel i několik lidí, kteří rozchodili WiFi s Orinoco Silver/Gold kartama. Bohužel driver vyžaduje aby se karta hlásila jako Lucent a moje se hlásí jako Avaya, takže jí driver odmítá.
Poslední způsob instalace systému, na který jsem přišel náhodou až při přípravě článku je pochopitelně nejlepší. Na disku jsem měl systém, ve kterém jsem udělal několik úprav, které mu znemožňovaly dobře běžet a chtěl jsem nainstalovat systém nový, v jiné verzi. Do slotu jsem dal CompactFlash čtečku s 128MB CF kartou. Na ní jsem překopíroval složku „System folder“ v příslušném ovládacím panelu jsem zvolil jako startovací disk PC slot a nestačil jsem se divit. PowerBook z CF karty v PCMCIA slotu skutečně nabootoval a já mohl smazat interní disk a začít z CF karty instalovat čistý systém. Pochybuju, že libovolný PC notebook v roce 1995 s touto možností počítal.

Drobnosti
Nedá mi to, neupozornit na věci, na které jsme v době dvoujádrových Intel procesorů a kočičích operačních systému zvyklí, ale jsou to právě ty drobnosti které povyšují Apple nad ostatní výrobce, protože sto detailů dělá celek. Navíc jsem našel pár věcí, které nikde dnes nejsou a přesto je považuju za skvělé.

  • nabíječka – všichni Applisti to považují za samozřejmost, ale u PC notebooku jsem to ještě neviděl – nabíječka má na sobě místo, na které se dá pohodlně namotat kabel od nabíječky k notebooku a kabel k nabíječky k zásuvce je oddělitelný;
  • TextToSpeech – už tento notebook a tento operační systém (MacOS 7.5.3 EN international) zvládal (anglicky) přečíst cokoliv, člověk se skoro diví, proč to MS trvalo až do Windows XP
  • žádné zbytečné mechanické ovladače – vysouvání diskety z mechaniky, nebo karty z PCMCIA slotu – to vše se děje elektronicky, stačí hodit ikonu příslušného zařízení do koše a disketa či karta vyjede z PowerBooku ven; pryč s čudlíky !
  • spánková kontrolka – nejen, že má PowerBook opravdu skvělý spánkový režim, kdy i tento stařec vydrží po uspání (Nejedná se nejspíš o suspend-to-disk, po zmáčknutí klávesy je systém znovu použitelný během pár (desítek) sekund, rozhodně ne minut.) na originální baterii čtrnáct dní až měsíc (Jednou jsem ho zapomněl uspaný tři týdny a po zmáčknutí klávesy opět naskočil aby mi sdělil, že baterie je vybita.), ale má i kontrolku, která spánek oznamuje. Sice to není dnešní „dýchací“ světélko, ale je to nesporně jeho předchůdce a člověk hned ví, jestli notebook vypnul, nebo jen uspal
  • ticho – notebook nemá žádný větrák a jediná věc, kerá se v něm točí je harddisk (Což navíc plánuju v nejbližší době změnit). Navíc MacOS obsahuje ikonku „Spin down the harddisk“, která způsobí, že počítač okamžitě utichne zcela. Nevím, proč tuhle možnost nemají dnešní disky. Při dnešních velikostech pamětí by mělo být možné běžnou práci dělat bez přístupu na disk. Ostatně celý tento článek byl napsán při vypnutém harddisku.
  • skvělá výdrž – když po dvanácti letech notebook vydrží 2 hodiny, rozhodně není třeba nic víc dodávat, snad jen, že bych si přál aby totéž zvládaly nové notebooky v kategorii do 20 tisíc

PowerBook 190 screenshot

Závěr
Mohl bych se tu rozepisovat dále o tom, jak Motorola 68040 pohodlně zvládá přehrávat mp3 v přiměřené kvalitě, jak jsem nainstaloval web browser (iCab) a browsil na netu, jak jsem z PowerBooku IRCoval a další a další věci. Ale nepřišly mi až tak zajímavé, jako věci, které jsem výše uvedl.
Dneska je notebook pro mě vhodný jako zajímavý psací stroj – pohled na černobílé LCD je rozhodně příjemnější pro oči a navíc, když člověk chce něco pořádného napsat, není rozptylován balastem moderního světa a může se soustředit jen na psaní.
Nicméně když se mi rozbila nabíječka k iBooku a já trávil úterní den v posteli s chřipkou, ukázalo se, že PowerBook stačí na běžné browsení (1-2-8.net, cyberspace.cz, zprávy na idnes.cz), přehraje mp3 a mody a vůbec, že je to i po té době od roku 1996 mašina hodná loga které nosí.