Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Technologie v propadlišti dějin 2: NuBus

Vánoční čas je plný nostalgie a proto je ideální pro další povídání o technologiích, které lidstvo ne tak úplně docenilo. Tentokráte se podíváme na sběrnici NuBus. Pravděpodobně jste o ní nikdy neslyšeli. Budiž to důkazem jejího nedocenění.

NuBus vznikl jako součást projektu NuMachine v 70. letech na Massachusetts Institute of Technology. Projekt NuMachine měl za úkol vytvořit poměrně sofistikovanou síťovou pracovní stanici. NuMachine ovšem nebyl nikdy realizován, jediné co po něm zůstalo byla sběrnice NuBus.

Na počátku 80. let, kdy vše počítačové bylo osmibitové a éra vícebitů měla teprve přijít byl NuBus od začátku navržen jako 32bitový. Šlo koneckonců o univerzitní projekt a ten se nemusel zabývat praktickými aspekty, jako je například cena a mohl do projektu promítnout budoucí trendy. Krom toho navíc sběrnice nebyla závislá na procesoru, tj. bylo úplně jedno, jestli hlavním procesorem počítače bude 68k, x86 či později PowerPC.

NuBusu se ujala firma Texas Instruments v roce 1980 a nechala ho standardizovat jako IEEE 1196.

Srovnáme-li NuBus s tehdejším průmyslovým standardem, který se svým PC definovalo IBM, tedy se sběrnicí ISA, bude na nás působit jako technologie z jiného světa. Když chtěl někdo zapojit do ISA slotu rozšiřující kartu, musel na ní nastavit porty, na kterých karta bude, adresu paměti kam se bude mapovat její paměť a jaké přerušení bude karta využívat. Tj. musel vědět, co už v počítači má a které prostředky ještě zbývají. NuBus ovšem od počátku implementoval to, čemu o deset, patnáct let později výrobci začali slavně říkat „Plug and Play“. Nastavovat se nemuselo vůbec nic, kartu stačilo zasunout do slotu a bylo.

NuBus karta

Tohle přesně byla filosofie, která se zalíbila Applu a tak v roce 1987 zvolila NuBus jako sběrnici pro svůj nový profesionální Macintosh II (který obsahoval 6 NuBus slotů). Krom Apple použil NuBus ještě i Texas Instruments ve svých počítačích LispMachine a TI Explorer a NeXT ve svojí kostce. Masivnímu rozšíření mimo uvedené počítače bohužel zabránila vysoká cena periferií do NuBusu. Jelikož šlo, jak jsem napsal výše, o sběrnici nezávislou na procesoru, bylo třeba aby karty obsahovaly další logiku, která oddělila samotnou kartu a s počítačem komunikovala standardně. Ačkoliv později v době PCI sběrnice (která většinu svých vlastností převzala právě od NuBusu) se toto stalo standardem, na přelomu 80. a 90. let to bylo právě oním rozhodujícím faktorem.

O kvalitě NuBusu svědčí i to, že jej Apple opustil až v roce 1995, tedy více něž 15 let po jeho vzniku a přešel na PCI. Mimochodem, teoretická maximálni rychlost NuBusu byla 40MB/s respektive 70MB/s, což v době jeho vzniku a po většinu doby jeho používání nebyla ani rychlost pamětí…