To se občas stává, že se člověk rozhodne jet domů. Zvlášť když doma dlouho nebyl, na koleji ho to přestává bavit a peníze mu dochází ještě rychleji než blednou vzpomínky na milované rodiče. Stalo se to i mě, a tak jsem si řekl, že pojedu. Vlakem. České dráhy jsou veskrze moderní dopravní podnik, srovnatelný se světovými železnicemi, řekněme – před třiceti lety.

Vzhledem k tomu, že je téměř jisté, že hlavní nádraží hlavního města bude první pátek v červenci úplně prázdné, sraz se zbytkem naší dvoučlenné skupiny byl optimisticky čtvrt hodiny před odjezdem. Po zakoupení lístku v hale, kde bylo k našemu překvapení víc lidí, než den předtím na semifinále Eura 2004, jsme se vydali na nástupiště nesoucí šťastné číslo 7. To mimochodem znamená, že je až úplně poslední. Člověk stávající situaci nikdy úplně nedocení, takže tohoho faktu jsem si všiml až s třicetikilovou krosnou na zádech a čtrnáctipalcovým monitorem v náručí. K vlaku jsme se dostali celých deset minut předem, což normálně stačí k obsazení prázdného kupé těsně za lokomotivou, či na chvostě vlaku. Tentokrát to však nestačilo ani na obsazení místa ke stání na plošině u záchodku, kde se v každém vagonu mačkalo asi deset lidí. Naše nadšení neznalo mezí a bylo srovnatelné snad jedině s náladou pana Špidly po eurovolbách. Padlo rozhodnutí jet tedy dalším rychlíkem směřujícím na jih, o kterém jsme naprosto jistě věděli, že odjíždí v 11:17. Času bylo víc než dost a tak jsme ho trávili spánkem, četbou, jídlem, přispěním slovenskému dělníkovi na cigarety a hlavně zjištěním, že žádný rychlík v 11:17 nejede. Jedinou možností bylo čekat na vlak jedoucí po poledni, nebo zkusit osobní vlak který odjížděl o hodinu dříve, s tím, že v Benešově přestoupíme na rychlík, který nás mezitím dožene.

Slůvko "osobní" v názvu vlaku znamená, že vlak narozdíl od nákladního přepravuje primárně lidi. Po téměř hodině a půl jízdy, kterou vlak většinou trávil v zastávkach ve vesnicích, kde krom nádraží už jiná budova nebyla, jsem došel k názoru, že to znamená i to, že vlak chce přepravit každou osobu, která se kdy narodila. Průvodčímu dělalo zjevnou radost moci zkontrolovat lístek každé tetce s košíkem plným drůbeže, která se na zastávce objevila buď čistou náhodou, nebo po použití zaklínadla.

Když jsme dorazili do Benešova, zjistili jsme, že do příjezdu rychlíku zbývá ještě dvacet minut, a tak jsem se jako člověk, který má permanentně hlad, vydal koupit bagetu. To, že se v nádražní restauraci prodávají bagety mi bylo od počátku divné, ale vzhledem k počtu překvapení, která jsem ten den zažil (a která jak se později ukázalo, neměla ještě zdaleka končit) mi to bylo srdečně jedno. Věta, kterou jsem dostal od servírky (podezřele připomínající babu Jagu z Mrazíka) jako odpověď na otázku, jestli mají nějaké bagety: "No to jste snad na hlavu padlej, ne ?" mně sice trochu vyvedla z konceptu, ale nerozhodila mě do té míry, abych přirovnání k užitečnému dobytku, jež mě okamžitě napadlo, řekl nahlas. Výčepní (zjevem pro změnu připomínající hinduistu v půlce pouti ke Ganze) mi řekl, že sice reklamu mají na oknech oni, ale bagety se prodávají v hale, že to přece každý ví. Beze slova jsem vyšel ven, koupil bagetu v hale a nastoupil do rychlíku, který zrovna přijížděl.

Někdy má člověk den, kdy se mu vše daří, někdy den, který kdyby se vymazal, tak kromě toho, že by bylo přeměněno o něco méně kyslíku na oxid uhličitý, by se vůbec nic nestalo, ba naopak – jedinec i zbytek světa by na tom byli lépe. Téměř ihned po nástupu do vagonu bylo jasné, že dneska nastal ten druhý případ. Cesta z Benešova do Tábora trvá něco kolem hodiny. Albert Einstein a jeho teorie nás učí, že při vysokých rychlostech ubíhá pro posádku uvnitř rychlého objektu čas pomaleji, než pro pozorovatele vně. To, že vám hodina, po kterou stojíte vedle bandy opilých fandů fotbalu, komunikujících výhradně s použitím megafonu, kterým se musíte co pět minut vyhýbat, protože musí na záchod, připadá jako pět tisíc let ale kupodivu v žádné učebnici fyziky nenajdete. Po prvních patnácti minutách jsem měl jasno, že v Táboře vystupuju, i kdybych měl zbývajících osmdesát kilometrů domů dojít pěšky.

Naštěstí můj spolucestující dostal spásný nápad přestoupit jen o vagón vedle. Oproti předchozímu místům bylo naše poslední stanoviště o poznání prázdnější. To, že nic není dokonalé a že dnes opravdu asi už normálního člověka nepotkáme mi došlo, když jsem vyslechl diskusi dvou vlasatých, asi šestnáctiletých mladíků. Stáli na chodbě, pozorovali ubíhající krajinu a když vlak projížděl kolem velkého reklamního billboardu, jeden z nich řekl: "Rádio Faktor, vole," načež druhý dodal: "Hmm, 104.3 FM, vole." Snažil jsem se aby to vypadalo, že se směju něčemu vtipnému, co jsem slyšel z walkmana, kterého jsem poslouchal, ale nevím, jak moc se mi to povedlo a popravdě je mi to úplně jedno.

Z dalších příhod stojí snad za zmínku jen to, že stejní dva mladíci o deset minut později zjišťovali, jaké je to v horku otvírat protřepanou levnou citronovou limonádu slazenou umělým sladidlem a jestli je pravda, že jí zůstane v láhvi cca polovina, zatímco zbytek se vsákne do oblečení okolostojících. Jestli to byl cílený pokus a jestli si dotyční dělají fyzikálně-laboratorní deník, musí mít z prvního prázdninového pátku opravdu pěkné výsledky, protože se jim povedl výborně. Blížili jsme se k Veselí nad Lužnicí, kde mělo toto drama skončit přestupem na motoráček do Jindřichova Hradce, kde vzhledem k počtu cestujících dosahuje pravděpodobnost setkání s blbem pravděpodobnosti srážky s meteoritem, tedy prakticky nuly. Než se tak ale stalo, stihli jsme ještě výklad menšího staršího muže, který stál mezi námi a zmiňovanou limonádovou skupinkou a který začal z ničeho nic vysvětlovat spolucestujímu vysvětlovat, že pro podnikatele jsou auta za skvělé ceny. Se zastavením vlaku ve stanici jsme ho začali ignorovat a vyběhli z vlaku hrůzy směrem k přestupu. Ten den se už nic dalšího naštěstí nestalo a pravděpodobně jen to mě uchránilo od doživotního navštěvování psychiatra. Nezbývá mi než vám, pokud se chystáte vyrazit někam v sedle železného oře, popřát sťastnou cestu a pevné nervy.