Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Linux pro lidi

Lidi často kradou software, myslím že pánové z Microsoftu by o tom mohli hodně povídat. Opravdu to nechápu. Přejděme s úsměvem fakt, že licence Windows stojí asi jako tři cesty Pendolínem do Ostravy, protože jsou lidi, kteří za software nedají ani korunu, vždyť přeci leží na Internetu (torrent, rapidshare, p2p), tak proč ho nesebrat?
Existují ale distribuce Linuxu (vím, že celým názvem by se správně mělo říkat „systémové distribuce založené na GNU/Linuxu“, ale dovolím si to zkrátit), které jsou zdarma a navíc tak jednoduché k používání, že není nejmenší důvod aby běžný web brouzdající, hudbu poslouchající, mailující, filmy sledující, skypující uživatel musel používat nelegální software, pokud to není narušený psychopat, který používá nelegální software k boji za lepší zítřky. O jedné takové distribuci bude dneska podrobněji řeč.

Řeč bude dneska o Ubuntu, konkrétně o jeho odnoži Xubuntu v poslední (k dnešku) RC verzi, tedy 8.04.

My, kteří už Linux chvíli používáme (Můj první Linux v dualbootu s Windows byl RedHat 6.1, to ještě letopočet nezačínal dvojkou.), volíme sice trochu jiné distribuce, ale to je čistě proto, že jsme šťourové a rádi se ve všem hrabeme. Systém, o kterém tu bude řeč zvládne dle mého soudu nainstalovat a provozovat naprosto každý, kdo například zvládne nainstalovat Skype do Windows.

Další nespornou výhodou Linuxu proti Windows je, že je stručně řečeno „šetrný k vašemu hardware“. Pokud jste si před dvěma lety koupili velmi levný notebook a dneska byste rádi přešli na Windows Vista, je více než pravděpodobné, že si o takovém kroku můžete nechat jen zdát. Systém Vám sice půjde, ale rozhodně nepoběží. Linux naproti tomu nemá problém s tím bežet adekvátně rychle i na „železe“, které vzniklo před pěti a více lety.
Prvním krokem je opatření si instalačního média. To lze několika způsoby z nichž nejzajímavější je stažení ze stránek projektu a vypálení na prázdné CD.

Teď se sluší trochu odbočit. Ubuntu má několik odnoží a je jen na vás, kterou si vyberete. Liší se zejména grafickým prostředím, tj. tím na co většinu času práce s počítačem koukáte. Původní projekt – Ubuntu – je založen na grafickém prostředí GNOME, což je komplexní desktopové rozhraní orientované hlavně na jednoduché používání. Odnož zvaná Kubuntu používá grafické rozhraní KDE, které je dle mého soudu ještě komplexnější a mnohem více se blíží filosofií ovládání Windows. Xubuntu, o kterém bude dále řeč je založeno na XFce, které je v některých ohledech velmi podobné GNOME, má však menší nároky na hardware. Je jen na vás, kterou verzi si vyberete. Všechny tři odnože mají české webové stránky, kde si můžete přečíst, kterou a proč si vybrat, stačí jen nahradit „.com“ v odkazech za „.cz“.

Jelikož hardware, na který jsem instaloval není z nejnovějších, sáhl jem po Xubuntu. Stáhl jsem a vypálil obraz CD, zasunul ho do CD mechaniky a nastartoval z něj počítač. Hned první věc, která se po uživateli chce je, aby si vybral jazyk, ve kterém chce provést instalaci. Čeština na seznamu je, takže jsem zvolil tu. Po několika desítkách sekund nastartoval instalační program v podobě průvodce podobného instalaci běžných programů (některé z následujících obrázků jsou klikací):
Instalace 1z7
Prvním krokem instalace je volba jazyka. Pokud jste si od úvodního výběru jazyk rozmysleli, můžete tady udělat změnu, jinak je předvybrán stejný jazyk, jako jste už vybrali.
Instalace 2z7
Dále se dostáváme k výberu časového pásma. Instalátor považuje váš nastavený čas za UTC, tj. pokud vyberete jiné pásmo (třeba CEST, středoevropský letní čas), budou hodiny posunuté. Netřeba se tím zabývat, správný čas se dá samozřejmě nastavit lze po doinstalování systému, hlavní je vybrat korektně pásmo.
Instalace 3z7
Další krok je výber rozložení klávesnice. Pokud jste zvyklí na českou QWERTZ klávesnici, zvolte Czechia, pokud ne, vyberte něco jiného.
Instalace 4z7 part une
Dostáváme se k rozdělení disku. Pokud je Xubuntu jediný systém, který na počítači plánujete mít, není asi důvod nepoužít asistované rozdělování. Pokud jako já máte speciální požadavky na to, jak má váš disk být rozdělen, vyberte manuální rozdělování.
Instalace 4z7 part deux
I manuální rozdělení je pro někoho, kdo ví co chce více než snadné, definitivně jsou pryč doby, kdy se před instalací musel disk dělit v konzolovém fdisku.
Instalace 5z7
Poslední krok, kde je po uživateli požadováno nějaké zadání je zadání jména uživatele, hesla a jména počítače pro použití v síti. Také tady není moc co vysvětlovat, snad jen připomenu, že heslo není dobré zapomenout, nebo vykřikovat z okna.
Instalace 7z7
Před tím, než se začnou „dít věci“ následuje malá rekapitulace, kde si můžeme ověřit, že jsme vše nastavili jak chceme (Pokud se divíte, proč po obrazovce 5/7 navazuje hned 7/7, pak odpověď zní – nevím, tak se stalo, opakoval jsem to několikrát, ale v obrazovce 6/7 je pravděpodobně něco, co po mě instalátor nechtěl).
Progressbar
Dále už nezbývá než sledovat, jak „teploměr“ doběhne až do 100% a pokud se dostaneme až k tomuto (nepříliš dobře počeštěnému) oznámení:
Progressbar
tak máme vyhráno, systém byl úspěšně nainstalován. Na obstarožním Pentiu III 500MHz s 512MB RAM a 60GB HDD trval celý proces asi půl hodiny (nabootování, instalační průvodce, instalace, restart), na novějším hardware to pochopitelně půjde rychleji. Jakmile systém nastartuje, zobrazí se nám přihlašovací dialog a poté můžeme užívat čerstvě nainstalovaného Xubuntu. Pracovní prostředí Xubuntu vypadá takto (klikněte pro zvětšení):
Desktop
Je velmi přehledné pohodlné na používání. Jediné co se mu dá vytknout (totéž platí pro některé klíčové programy obsažené v Xubuntu) je nedůsledný překlad do češtiny, který mě nevadí, ale spoustu lidí může odradit. Nicméně, majorita stejně sáhne po Ubuntu, které obsahuje lépe počeštěné GNOME, XFce jsem zvolil jen proto, abych otestoval systém i na pomalém PC.

Samotná pracovní plocha funguje stejně jako ve Windows, navíc se na ní po připojení objevují ikonky připojených disků (flashdisky, čtečky paměťových karet, CD, DVD atd.). Tuto vlastnost lze vypnout a protože mám rád prázdnou plochu jsem tak ihned učinil. Všechny připojené disky, včetně toho v počítači lze totiž najít v horním menu v položce Places (kterou jsem si přejmenoval na Místa):
Progressbar
Přes tuto nabídku lze procházet svojí domácí složku, stejně tak lze procházet připojené disky (ty lze pravým tlačítkem ze systému odpojit) a úplně dole je položka Recent Documents, ve které najdeme to, co jsme otevírali naposled. Systém po instalaci obsahuje webový browser Firefox, mailový klient Thunderbird (ihned jsem ho vyměnil za lepší Evolution), textový editor AbiWord, bittorrentový klient Transmission, internetový kecálek Pidgin a další užitečné programy.

Navíc narozdíl od jiného, shodou okolností nejrozšířenějšího, operačního systému doinstalování dalších programů spočívá ve spuštění programu Synaptic, který ukáže seznam všech existujících programů (balíčků) dostupných pro (K/X)Ubuntu a po několika málo kliknutích se program sám stáhne, nainstaluje a většinou ihned objeví v příslušné kategorii v menu.

O Ubuntu a odvozených systémech by se toho dalo napsat ještě stovky (podle bratra tisíce) bajtů. Můj dojem, jako zhýčkaného uživatele produktů od firmy Apple, je ten, že pokud před pár lety zvládl Linux nahradit z 90% funkčnost Windows, tak dnes může směle soupeřit s uživatelskou pohodlností MacOS X. To všechno zdarma a legálně.

Update: Dlouho mi vrtalo hlavou, jak je možné, že jsou aplikace tak ledabyle počeštěny. Proto jsem v menu Applications (Aplikace) v podmenu Systém otevřel položku Jazyková podpora. Zde jsem zaškrtnul v seznamu češtinu a dal Apply (Použít). Poté se stáhlo několik balíčků, po jejichž instalaci jsou programy kompletně české, stačí je ukončit a znovu spustit (odzkoušeno na GIMPu, Evolution, tabulkovém editoru Gnumeric, balíčkovači Synaptic, multimediálním přehrávači Totem a hře Mahjongg) Odinstaloval jsem dokonce podporu angličtiny, čeština je dokonale použitelná.