V pátek jsem se měl mezi devátou a jedenáctou hodinou dopolední dostavit ke své oční lékařce na pravidelnou kontrolu dioptrií a očního tlaku. Tyto procedury, během kterých vám do očí nejdříve svítí, pak vám do nich nakapou podivnou tekutinu, načež vám do nich šťouchají a nakonec foukají stlačený vzduch, nejsou pro samotnou pointu vůbec důležité, přesto – kdybych k nim neměl směřovat, nic z toho by se nestalo. Jsem totiž tak trochu nedochvilný a navíc rád spím. Bylo zkrátka nad slunce jasné, že autobus v 6:20 na pražských roztylech stihnu jen tak tak, o nějakém zabrání sedačky pro tříhodinovou jízdu nemůže být ani řeč. Nechal jsem si proto svojí drahou rodičkou den předtím zakoupit e-jízdenku.

Krom toho, že rád spím, nikdy nic nestíhám, plešatím, strašně moc toho namluvím a zadýchávám se při (středně) dlouhém stoupání, jsem navíc pověstný svojí pamětí. Zapomněl jsem si pochopitelně lístek vytisknout a zjistil jsem to, když jsme ve čtvrtek v 20:05 usedli v Centru Chodov do restaurace, znaveni dlouhou saunou. Nic nepokazí večer tak, jako vyhlídka na cestu zpět do kanceláře, nudné procedury hned na dvou recepcích a zase cesta zpátky do bytu. Ještě než nám vysmátý číšník donesl řecký salát a pizzu vegetariana, zrodil se v mé (velké) hlavě proradný plán.

Kdo má mobil s GPRS a Operou Mini, ten v dnešní technizované době vládne prostoru a času, neb ti touto výhodou nedisponují. Google prozradil, že v objektu nákupního centra se nachází copy shop. Dojedli jsme a vydali se zkusit štěstí. Když jsem se slečny za pultem zeptal, zda mají ještě otevřeno, koukla na nástěnné hodiny a neboť sekundové ručičce ještě pár poskoků do devíti večer chybělo, řekla že ano. Pak už bylo jen otázkou několika minut zjistit mail copy shopu, zalogovat se z mobilu do firemního Microsoft Outlook Web Access a jízdenku s PDF na něj přeposlat. Za 22 korun jsem dostal vytištěný lístek a ráno jsem pak měl alespoň důvod utíkat minutu před odjezdem autobusu na roztylské nástupiště číslo tři. Dík za moderní technologie!