Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Jak se žije pod devítkou (3)

Tento díl má podtitul „Co všechno už devítka uměla“ a klade si za cíl ukázat všem, kteří k Macu přičichli až v době velkého X, že MacOS byl i v minulosti skvělý systém.Video i screenshoty v tomto článku vznikly na následující sestavě:
PowerMacintosh G4 (AGP graphics)

  • Motorola MPC7400, 350MHz
  • 256MB DIMM SDRAM
  • 18GB HDD
  • MacOS 9.2.2 (International English)

I když si spousta lidí myslí, že MacOS byl jednouživatelský, není to tak úplně pravda. Neumožňoval sice souběžnou práci více uživatelů, ale po zapnutí víceuživatelského režimu bylo možné vytvořit více uživatelských účtů, které poskytovaly oddělené pracovní plochy, oddělené dokumenty a oddělená nastavení. Po spuštění počítače tak uživatele čekal přihlašovací dialog. Na celý proces přihlášení se můžete podívat na následujícím videu (všimněte si, že devítkový Finder si pamatuje pozice oken při odhlášení/vypnutí a po přihlášení je opět obnovuje):

Blahodárnost automatických aktualizací asi není nutné dlouze vysvětlovat. První MacOS, který službou Software update disponoval byla právě devítka:

About Software Update

Spuštěním pomocí příslušného ovládacího panelu vyvoláme okno, ve kterém můžeme buď spustit vyhledávání aktualizací ručně, nebo můžeme změnit nastavení, kdy se má spouštět automaticky:

Software Update Panel

Pokud se rozhodneme hledat aktualizace ručně, pak se updater připojí k serveru:

Software Update stahuje seznam aktualizací.

A po chvilce na nás vybalí seznam updatů, které našel:

Seznam dostupných aktualizací s Software Update.

Když zvolíme, které aktualizace chceme nainstalovat, dostane se nám upozornění:

Software Update vyžaduje restart.

Pokud nás požadovaný restart neodradí, začne Software Update stahovat aktualizace systému:

Software Update stahuje aktualizace.

Poté akutalizace (samozřejmě) nainstaluje:

Software Update instaluje aktualizace.

Nakonec ukáže, že nevyhrožoval jen tak na prázdno:

Software Update dokončil instalaci.

Další z příjemností, na které si uživatel MacOS X zvykne tak, že mu pak systémy bez ní připadají příjemné jako brouzdání se v poloprázdné odpadní jímce, je nepochybně Keychain. Keychain je správce hesel. Díky Keychainu stačí kdekoliv zadat heslo jen jednou, to se pak bezpečně uloží a vždy když je třeba se samo vyplní. Funguje to v systému, v Safari, prostě všude. Jediné heslo, které je třeba si pamatovat je pak heslo k Keychainu, kterým se odemkne pro používání a dál už vše řeší za nás. I Keychain je něco, co přišlo už v devítce. Když se z PowerMaca s devítkou chci připojit přes AppleShare na svého Inteláckého MiniMaca, chce po mně uživatelské jméno a heslo:

Connect to server - okno se zadáním jména a hesla.

Když toto jméno a heslo zadám a zaškrtnu zároveň „Add to Keychain“, vybalí se na mě hned v dalším kroku následující dialog (samozřejmě jen čistě po instalaci systému, když žádné úložiště hesel neexistuje):

Keychain - dialog k vytvoření úložiště hesel.

Pokud se rozhodnu vytvořit Keychain, jsem dotázán na jméno Keychainu a heslo k němu. Po vytvoření se do něj automaticky uloží všechny náležitosti AppleSharového připojení a je po starostech:

Keychain - zadání jména a hesla Keychainu.

O tomto se lze přesvědčit v ovládacím panelu Keychain:

Keychain Control Panel

U každé položky v Keychainu se dají zobrazit vlastnosti, ve kterých se dozvíme o jaký druh hesla se jedná (v tomto případě „AppleShare password“) a k čemu že to heslo je (uživatel logout, počítač Toulouse). Pro případ zapomenutí lze heslo zobrazit a dokonce pomocí tlačítka „Go There“ můžeme připojit vzdálený disk přímo z Keychainu:

Keychain - detail položky

Tolik k třem zásadním technologiím, které nám usnadňují život a které tu byly dříve, než by leckdo čekal. Další devítkoviny čekejte v blízké budoucnosti.


Jak se žije pod devítkou (2)
Jak se žije pod devítkou (1)