Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Moje mobilní historie

Když jsem se nedávno stěhoval, zjistil jsem že mám v krabici čtyři více či méně funkční mobily, které ovšem nepoužívám. Přimělo mě to k malému zamyšlení nad tím, kolik jsem těchto hraček za uplynulých devět let vystřídal.

Siemens C35i

Můj první mobilní telefon byl Siemens C35i. Naprosto cíleně jsem si tenhle telefon vybral a naprosto cíleně jsem na něj jedno skoro celé léto v roce 2000 dřel na brigádě za nějakých 30Kč na hodinu, abych si jej mohl za necelých 8 tisíc v předplacené sadě koupit. Na telefonu se mi od začátku líbilo zejména to, že byl malý, kompaktní, měl vibrační vyzvánění a WAP.
Tenkrát jsem byl v podstatě první ve třídě, kdo mobil měl. Bohužel jsem udělal zásadní chybu a telefon jsem vzápětí půjčil na několik týdnů na vyzkoušení známému, který tenkrát také zvažoval jeho koupi. Vrátil se mi místo krásného nového přístroje odrbaný mobil se spoustou škrábanců. I tak jsem s ním vydržel rok a kus.

Ericsson T20

Další mobil byl Ericsson T20. Ericssony jsem měl vždycky rád, považoval jsem je za symbol kvalitních mobilů. Bohužel to neplatilo o tomto modelu, konkrétně o mikrofonu, který konstruktéři nešťastně umístili do flipu. Můj kousek byl z bazaru a začaly se u něj projevovat výpadky snímání zvuku způsobené poškozenými drátky v kloubu. Proto dlouho nevydržel a šel opět o dům dále.

Sony CMD-J6

Po něm jsem si koupil nový Sony CMD-J5 a řeknu vám rovnou – lepší telefon jsem od té doby neměl a pravděpodobně nikdy mít nebudu. Na svoji dobu tenký a designově podařený telefon se skvělým firmwarem, který obsahoval jeden z prvních použitelných zjednodušovačů psaní T9, mobilní Internet Explorer (telefon proto uměl HTML nejen WAP), mailového klienta, snad první polyfonní vyzvánění vůbec a další vymoženosti.
Ještě lepší dělalo telefon ovládání pomocí JogDialu – kolečka na boku telefonu, které podle mě doposud nebylo překonáno ničím, ať jsou to už dotykové displeje nebo jiné moderní vymoženosti. Tento telefon mi také vydržel nejdéle. Od podzimu roku 2001 až do podzimu 2004.

Siemens CX65

Tehdy jsem začal pracovat (dneska jsem oslavil pět let v práci) a za první výplatu si koupil Siemens CX-65. Opět skvělý skvělý telefon na rozhraní low-endu a middle-class. Moje radost trvala jen čtrnáct dní, protože pak jsem ho někde ztratil, či mi byl ukradnut. Nevím, pravdu se už asi dneska nedozvím, nicméně výsledkem bylo, že jsem se opět na několik měsíců vrátil k Sony CMD-J5.

Alcatel OT535

Poté mi Shrek, který v té době už vyměnil definitivně Psiona za Palma věnoval svůj Alcatel OT535, jeho Sony Clié totiž disponovalo BlueToothem a tak pochopitelně nechtěl využívat něco tak primitivního jako infraport (málokdo si uvědomí, jak nóbl byli dříve MB Maniax demogrupa). Notně otřískaný Alcatel jsem donesl do značkového servisu a za nekřesťanskou tisícovku jsem nechal vyměnit přední kryt za nový, včetně klávesnice. To jen proto, aby mi přímo před servisem utíkající pomatenec telefon vyrazil z ruky na chodník a já pokračoval dále s šrámem na displeji, který nikdy nešel odstranit ani sebelepší pastou prodávanou za tímto účelem. V té chvíli jsem definitivně skoncoval s jakoukoliv snahou zacházet slušně s mobily, protože to prostě při povaze jejich používání nemá smysl.
Alcatel byl typický telefon pracant – zvládal základní věci jako telefonování a SMSkování, uměl GPRS a infraport byl už jen příjemný bonus, který jsem si jako majitel Psiona 5MX řádně užil.
GPRS jsem využíval skoro celou dobu pobytu na koleji na Jižním Městě, kde jsme na pokoji neměli internet (než jsme si zaplatili komerční WiFi). Kvůli Alcatelu jsem přešel (tehdy pod Slackware Linuxem) z kernelu 2.4.x na 2.6.x (a nadával, že mi z 256MB RAM zůstává opět méně paměti volné), protože propojení s telefonem přes USB kabel nebylo ve 2.4.x podporováno, či to alespoň grafické udělátko tvrdilo. Pohodlně jsem pak tohle ultrapomalé připojení routoval pro celý pokoj, aby si i ostatní mohli stáhnout alespoň poštu.

Ericsson R380s

Během této doby jsem také na bleším trhu na Kolbence koupil Ericsson R380s, manažerský telefon s dotykovým displejem a operačním systémem Epoc32, tedy přímým předchůdcem Symbianu. Chvíli jsem ho používal, ale absence jiného než vytáčeného datového připojení a jednodenní výdrž i nové baterie ho rychle přeřadily z běžného používání do sbírky starého hardware.

SonyEricsson K750i

S přestěhováním z koleje do pronajatého bytu a koupí iBooku jsem i já začal pošilhávat po nějakém telefonu s BlueTooth. Koupil jsem SonyEricsson K750i, tehdy horkou novinku s cenou přes deset tisíc. Jak považuji značky Sony a Ericsson za nejlepší výrobce mobilů v historii (společně se Siemensem, než se z něj stalo BenQ), tak po spojení se někde stala naprostá katastrofa.
K750i byl sice inovativní počin, měl totiž jako první z telefonů dvoumegapixelový fotoaparát s autofokusem (což není bežné všude ani dnes, po čtyřech letech), ale po stránce komfortního používání měl k dokonalosti daleko. Zejména otřesně pomalý firmware (pomalý v porovnání se starými telefony typu Sony J5) a poruchový joystick byly důvodem, že jsem po několika týdnech pořídil klasiku v podobě Sony CMD-J6 (nástupce mé staré J5, na které se mezitím vyřádili bratranec se sestřenicí) a rozdělil jim úkoly tak, že K750i byl na focení (měl jsem tehdy 2mpix kompakta, takže 2mpix telefon nepředstavoval zásadní krok dolů) a datové transfery pomocí GPRS a J6 měl na starosti telefonování a SMSky.

Nokia 6300

Tento stav trval do listopadu 2007, kdy jsem na vlastní žádost dostal k narozeninám novou Nokii 6300. Bytelný, svižný, EDGEm vybavený telefon, který sice fotil o poznání hůře, než K750i ve svých lepších letech (= před poškrábáním čočky), ale to mi bylo po koupi šestimegapixelového Lumixe úplně jedno. Moje dávná averze k Nokiím se ukázala jako neopodstatněná, stejně jako temné komentáře na mém blogu. Telefon funguje na jedničku dodnes a jedině fakt, že baterie po roce a půl klesla na 20% své původní kapacity a dementnost nové tenké Nokia nabíječky mě přesvědčily začít používat telefon, který mám dnes.

HTC Sonata

O aktuálním mobilu, kterým je HTC Sonata aka T-Mobile SDA jsem se tu už rozepsal několikrát, třeba tady a tady. Znovu tak už činit nebudu. Delším používáním jsem samozřejmě nalezl několik much, ale ty jsem většinou obešel a budoucnost už si bez chytrého telefonu představit neumím.
Otázkou je, který telefon to bude. Musí nepochybně mít harwarovou klávesnici – jen s displejem si to neumím představit, ať už by byl sebelepší. Musí být vybaven alespoň EDGE konektivitou, což dnes ovšem není problém ani u těch nejlevnějších (na rozdíl od zmiňované QWERTY klávesnice). GPS a kvalitní foťák jsou příjemným bonusem, ale nejsou podmínkou, více hraje roli konstrukce telefonu (rozhodně upřednostňuju klasickou koncepci před slidery a různými pseudonotebook provedeními. Favoritů už by několik bylo, nakonec budou rozhodovat více či méně podstatné detaily.