Začal jsem se hrabat ve starých PC. Myslím tím teď klony IBM PC z přelomu 80. a 90. let, nikoliv Amigy a Macintoshe. Jak objevuju hardware a software počítačů, kterými jsem doposud pouze opovrhoval, měním i některé svoje názory. Není totiž PC jako PC a já tvrdím, že než si s příchodem Windows začala na něco co není, byla to celkem zajímavá platforma.


Apple II – promrhaná jablečná příležitost.

Když v sedmdesátých letech napadlo Steva Wozniaka dát dohromady do jednoho celku počítač s videoterminálem, zrodil se prvni osobní počítač Apple I. O pár let později z něj vyšel Apple II, který obohacen o grafické zobrazování a disketové jednotky přinesl tu pravou mikropočítačovou revoluci a zahájil krátkou a od té doby už nikdy nezopakovanou éru, v níž Apple dominoval trhu. Stejně jako předtím třeba Altair (který ovšem vyžadoval terminál) měl i Apple II dobře zdokumentovanou rozšiřující sběrnici a proto nebyl problém pro něj vyrábět širokou škálu periferií a rozšíření. Netrvalo dlouho a počítač se opravdu masově prosadil do firem a domácností. Byl to ovšem osmibit a jako takový byl značně omezen paměťovými možnostmi. Pro profesionální sféru bylo 64kB lineárně adresované paměti prostě už počátkem osmdesátých let málo. Výrobci hardware i software chtěli víc, konkrétně jednotnou stránkovací specifikaci, aby bylo možné vyrábět navzájem kompatibilní paměťová rozšíření a aplikace, které by je používaly. Tenkrát ale zasáhl "vizionář" Jobs a řekl, že nic takového nebude. Chystal se Apple III, v laboratořích se finišovala Lisa a rodil se projekt Macintosh. Jobs bohužel tenkrát ještě nevěděl, že má-li zákazník přecházet na nový a nekompatibilní model, nemusí zůstat u Apple, obzvláště jde-li o model notoricky poruchový (Apple III), neskutečně drahý (Lisa) nebo softwarově špatně vybavený a tragicky nerozšiřitelný (Macintosh).


Tímto procesorem to vše začalo (respektive jeho první generací na frekvenci 4.77MHz).

IBM v roce 1981 lidem dalo přesně to, co žádali: Rozšiřitelný počítač s lineárně adresovatelným megabytem paměti, z nějž pro uživatele bylo k dispozici až 640kB, tedy desetkrát více, než mohla nabídnout konkurence. Procesor Intel 8088 sice nebyl ani na svoji dobu žádným zázrakem, konkurenci v podobě MOS 6502 ale hravě strčil do kapsy. IBM novou platformu řádně zdokumentovalo aby vytvořilo trh s periferiemi a došlo v dokumentování tak daleko, že po pár letech vznikl první klon. Když bylo jasné, že proti kompatibilním počítacům od konkurence nemůže Big Blue nic podnikat (jediná chráněná část počítače byl BIOS a ten se dal naprogramovat znovu), přidaly se stovky dalších.
Do propadliště dějin zamířil jak Apple III tak Lisa, Apple přišel s NuBus sloty pro Macintosh, světem prošlo několik generací skvělých osmi a šestnáctibitových domácích počítačů, s dominancí PC compatible strojů už ovšem nikdy nikdo nic neudělal.

Ukázalo se sice, že 640kB nebude asi navždy dost pro každého ale leadeři PC světa se zvládli dohodnout na specifikaci LIM (Lotus-Intel-Microsoft) stránkování paměti a tím pro příštích deset let vyřešit problémy s nedostatkem paměti. Po procesoru 8088, u nejž měla vnější sběrnice šířku pouze osm bitů, přišel plně šestnáctibitový 8086, po něm 80286, který v novém módu uměl adresovat až 16MB RAM, následoval 80386 a dál už to všichni známe.

Operační systém MS-DOS, který pro PC dodal Microsoft se až nápadně podobá operačním systémům převládajícím v době vydání PC, tedy zejména CP/M ale i ProDOSu ze zmiňovaného Apple II. Nemůžu se ubránit dojmu, že i programy jsou na tom velmi podobně. Ze software pro Apple II jsem toho viděl relativně málo, ale to co jsem zkoušel vykazuje stejné základní rysy jako pozdější DOSové programy: celoobrazovkové programy s vlastním velmi propracovaným uživatelským rozhraním a klávesovými zkratkami. Oboje se sice člověk musí pro každý program naučit zvlášť, ale vždy mu to přinese rychlost práce s programem, které v okenním unifikovaném prostředí jen tak nedosáhne. Vezměme třeba dvoupanelové souborové manažery, které se dodnes snaží programátoři převést do grafického rozhraní (a jak dokazuje FAR nebo Midnight Commander, tak je to v textu vždy lepší). Dalším příkladem můžou být speciální účetnické programy z nichž mnohé stále ještě slouží v původní DOSové podobě a kdykoliv má firma přejít na okénkový program, nastává čipové peklo.


M602 – program s takřka ideálním uživatelským rozhraním, vysoce specializovaným na úkony, které jsou programem prováděny.

I po všech těch letech stále pro většinu okénkových aplikací platí, že plochu jejich okna roztahujeme na celou obrazovku a jediné, kde bězný uživatel pracuje s menšími okny jsou právě programy běžící v textovém módu, u nichž má okno přes čtvrt obrazovky stejný počet znaků, jako když program púvodně běžel v DOSu na celé obrazovce. Situace se pomalu začíná měnit až s příchodem širokoúhlých displejů s velkou uhlopříčkou, ale lidské návyky jsou celkem trvanlivé a tak nejsou výjimkou uživatelé, kteří mají například okno prohlížeče roztažené na širokou nudli, přestože na většině webů civí na dva široké postranní pruhy ničeho. Na Macu, který prakticky nikdy neměl možnost maximalizace okna, tímto návykem "trpí" mnohem méně lidí.
Právě proto na začátku článku tvrdím, že PC před Windows mělo smysl. Přišlo jako technicky lepší konkurent tehdejšího mainstreamu, postupně jej vytlačilo (To, že originál měl v ROM mimo jiné i BASIC a byl schopen pracovat s kazetou také svédčí o tom, kde zejména chtělo IBM ukrást zákazníky.) a nastolilo nový standard. Bohužel se ale pro mně přežilo ve chvíli, kdy se pokusilo konkurovat čistě okenním systémům. Zaneslo do nich až zbytečně mnoho přežitků staré doby (jmenujme třeba menu v okně programu, totálně chaotické klávesové zkratky atd. atd.) a přineslo proti nim jen málo nového.

Multitasking, o který jde především, byl přitom skvěle vyřešen i bez Windows. PC-DOS, konkurent MS-DOSu umožňoval s dostatkem paměti na procesorech 386 a lepších spouštět zároveň více programů. Stačilo trojhmátnout Ctrl-Alt-Del a objevil se textový správce běžících úloh a umožnil vám spustit další command.com, či přepnout do již existujícího procesu. Tuhle geniální funkcionalitu stačilo vylepšit o základní společné grafické knihovny a bylo by dnes na světě jinak.

Nestalo se a na úvodní otázku nezbývá než odpovědět: historicky nikoliv, v současnosti ano.