Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Každý jsme blázen svého druhu

Jel jsem takhle tramvají číslo 24 z Palmovky do Nuslí. Poté co vystoupila banda mňoukajících Poláků přistoupila dvojka zhruba čtyřicetiletých vláčkových modelářů jedoucích pravděpodobně z nějaké burzy. Celou cestu pak vášnivě debatovali o lokomotivě, kterou se jednomu z nich podařilo ukořistit jako nefunkční a tématem byl sto a jeden banální důvod, proč mašinka nejede a jak ji opravit.

První moje myšlenky byly, že se jedná o totální cvoky. Pak jsem se ale zamyslel ještě jednou. Fakt, že jsem v mínus jedenácti stupních jel tramvají s dvacetikilovým hliníkovým PowerMacem G5 mně dovedl k závěru, jenž jsem vyjádřil nadpisem tohoto článku. Vydám-li se totiž pro velkou, studenou a těžkou obludu v cholerovém počasí jen proto, že když už mám Macy všech ostatních PowerPC generací, musím mít i toho posledního a vůbec mně nezastaví taková banalitka, že není zcela funkční – to nemůže znamenat nic jiného, než že každý jsme blázen svého druhu.

A já mám takové blázny rád. Kdo nic nesbírá, ničemu se nevěnuje a o nic se nezajímá – to je vlastně chudák. Žít bez koníčků musí přeci být strašná nuda. Mám rád svoje Macy, svoje Speccy, Sinclair Klub Plzeň, pravidelné i nepravidelné srazy a akce a všechny se kterýma si můžu o těchto věcech pokecat. Bláznům všeho druhu zdar!