Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Smartphonové počátky: Ericsson R380 (1)

Tento článek měl vzniknout už před více než dvěma lety, řízením osudu se k jeho realizaci dostávám až dnes. Částečně je složen z textu, který v mém netBooku ležel od roku 2007 a zbytek je nový. Jelikož je trochu delší (to už tak po dvou letech psaní bývá), vyjde v několika pokračováních.Ericsson R380 přišel na trh v přelomové době. Trh chytrých telefonů byl kolem roku 2000 v plenkách, takže byl žádostivě očekáván každý nový kousek, který se pokusil spojit funkčnost PDA a mobilního telefonu. Zároveň už ovšem bylo jasné, že bez nějakého nového způsobu datového připojení to nepůjde (přeci jen nějakých deset korun za minutu spojení rychlostí 9kbps není nic moc). R380 pro někoho očekávání splnil, většinově byl ale vnímán jako nepovedený pokus. Proč?

Ericsson R380s

Vezměme to hezky od začátku: Telefon designově zapadá mezi starší model R320 a novější R520, ovšem jen na první pohled. Klávesnice se totiž dá odklopit a pod ní nacházíme rozměrný dotykový displej. Telefon funguje ve dvou režimech: se zavřeným flipem máme přístupné pouze základní funkce, pokud však flip otevřeme dostáváme do režimu PDA. R380 je totiž historicky první telefon s operačním systémem Symbian, který byl původně znám jako EPOC (pak Symbian EPOC a pak jen Symbian). V telefonu je verze 5, tedy stejná jako v kapesních počítačích od Psionu, ovšem na rozdíl od nich ovládá Unicode a má výrazně zjednodušené uživatelské rozhraní, přizpůsobené absenci hardwarové klávesnice.

Zůstaňme ale ještě chvíli v zavřeném stavu. Klávesnice má standardní tlačítka tehdejších Ericsson telefonů, tedy 0-9, *, #, šipky (zde čtyři, narozdíl od menších telefonů řady T), tlačítko Zpět, mazací tlačítko a nepostradatelné zelené a červené tlačítko pro přijímání/odmítání hovorů. Klávesnice není ve skutečnosti nic víc, než sada plastových trnů na druhé straně kláves, které se při stisknutí dotknou dotykového displeje pod nimi. Toto řešení je levnější na výrobu, snižuje počet elektronických součástek, které by se potenciálně mohly rozbít, ale na druhou stranu v rukách kováře po celodenním mlácení do kovadliny či manažera ve spěchu se jedná o jistou smrt pro displej. O nevhodnosti této konstrukce svědčí i to, že Ericsson (resp. SonyEricsson) se do ní pustil už jen jednou a pak raději přešel ke konstrukci se skutečnými tlačítky. Klávesnice je celkem hrozná i na psaní, je vidět, že má sloužit jako nouzovka a ovládání pro krátké úkony, kdy se nevyplatí telefon otevírat. Ani displej není samostaný pro zavřený a otevřený mód. Je jen jeden a pokud jeho část překrývá klávesnice, prostě zobrazuje jen ve zbytku.

R380s - otevřený flip

Konečně se dostáváme k otevření flipu. Zařízení se Symbian EPOC byla vždy proslulá poměrně velkým displejem, nejinak je tomu i zde: Rozlišení 360×120 pixelů v době vydání přístroje skutečně neměl na telefonu jen tak někdo. Ovšem právě EPOC se stal kamenem úrazu. I přesto, že Ericsson systém pro telefon ladil neuvěřitelně dlouhou dobu (hotový přístroj představil na CESu v roce 1999 a dolaďování probíhalo téměř celý rok, než byl mobil vypuštěn do prodeje), jednalo se v porovnání s Psiony o mírně retardovaného nedonošence:

  1. Po otevření flipu jste se vždy dostali do úvodní obrazovky, hlavní vlastnost všech PDA – pokračovat tam, kde jsem skončil – prostě chyběla.
  2. I s menším displejem (např. Psion 5mx má rozlišení 640×480 pixelů) byl systém výrazně pomalejší. Spuštění po zapnutí, otevření příchozí zprávy, přístup do telefonního seznamu – to vše vyžadovalo v nejlepším případě jednotky, leckdy ale i desítky sekund čekání.
  3. Do telefonu nejdou instalovat aplikace. Ano, čtete správně – žádný ze stovek programů pro platformu Psion/EPOC nebylo možné portovat, nainstalovat a používat. Vývojáři tvrdili, že provoz více programů najednou zatěžuje baterii a ještě zpomaluje reakce telefonu a tak posouvá telefon za hranice použitelnosti.

I v tehdejší době, kdy měl telefon pouze jediného konkurenta – komunikátor Nokia 9110 – se jednalo o tragické nedostatky, které telefonu za téměř 30 tisíc korun nikdo z technicky založených recenzentů neprominul.

Když se ale na přístroj podívám ze svého dnešního hlediska, nemám s ním v zásadě žádný problém. Mám Palm Centro. Je to skvělý smartphone, který netrpí žádným z neduhů výše uvedených. Přesto na něm používám krom předinstalovaných programů (tj. zprávy, mail, browser, kalendář, poznámky) jen několik málo doinstalovaného software (převážně pro komunikaci se sociálními sítěmi). Pokaždé, když něco dokončím, vracím se do hlavního obrazovky, protože z ní je to do každého programu stejně daleko. Z nevýho R380 zůstává už jen pomalost, ale v porovnání s otřesnými zážitky, které jsem měl s SonyEricsson K750i to není zas až tak tragické, jak se mohlo jevit v době rychlých telefonů jako Ericsson T28 či Nokia 5110.
Díky neuvěřitelnému marastu v podobě javy, flashe a dalších „cool“ technologií moderní telefony dostihly R380 v rychlosti a přitom nepřinesly víc uživatelsky podstatných funkcí, krom jediné – lepšího datového připojení. Nepíšu záměrně rychlejšího, protože si myslím že mobilně optimalizovaná technologie zvládne komunikovat i přes linku o rychlosti jednotek kilobitů za sekundu, ale lepšího. I obyčejné GPRS, které není o moc rychlejší než (HS)CSD totiž neblokuje telefonní linku a není zpoplatněno časově. R380 byl představen v době, kdy GPRS bylo jen popsaným standardem, prodávat se ale začal až v době, kdy už to pro manažerské telefony byla technologie rozhodující o prodejnosti. O to bolestněji chybí dnes, kdy je GPRS překonané a samozřejmé v každém jen trochu vyšším low-endu.
Zabudované aplikace a synchronizace se stolním počítačem z R380 ale udělaly minimálně skvělý organizér, když už ne plnohodnotné PDA. Právě ty vám předvedu příště.