POLITICKÝ VÝVOJ RUSKA V LETECH 1917-1933
Hrůzy hladovějícího Ruska, nezměrné utrpení pod knutou katanů z G. P. U. celého ruského národa, budí v nás otázku: Jak je to možno, že stošedesátimilionový národ nedovede svrhnouti vládu komunismu? Kde bere sílu Stalinova diktatura? Není tato diktatura podporována mohutnou třídou ruského národa? Západní Evropan má svoji zcela odlišnou logiku, vyrostlou z evropských poměrů, velmi odlišných od poměrů asijsko-evropské říše Ruska. Psychologie a charakter Rusů je jakousi směsí Evropana – Asiata. Rus je ve všem a vždy člověkem extrému. Rus oddává se vždycky své ideji, své myšlence s asiatským fanatismem až do konce. Rus nikdy nezůstává na půl cestě. Vždy jde za svým cílem přes všechna úskalí, i kdyby tato znamenala pro něho – smrt. Světoznámý anarchista kníže Krapotki, šlechtic Lenin-Uljanov, prostý kozák Pugačov nebo Bulavin, konečně jako legendární ataman kozáků Stěnka Razin ti všichni jdou za svou ideou do krajnosti. Rovněž tak prototypy velikých budovatelů carského Ruska: Ivan Hrozný, Petr Veliký, generál Suvorov, Alexandr II. a Stolypin. Rusové stavěli i rozbíjeli stejně: Mohutně, s nezlomnou vírou až do konce, ať už byl jakýkoliv.
Nástup ruských vojsk, přesvědčených o tom, že bojují za svou máťušku Rus a cara, byl nezadržitelný. Leč také rozklad těch vojsk byl nezvratný, když duši ruského vojáka vzali představu cara. Tato vlastnost životních extrémů stala se ruskému národu osudnou příchodem nenadálé revoluce. Od krajní víry v cara, přešel ruský národ téměř ve všech svých vrstvách od šlechticů až po negramotného, prostého mužíka ke krajní víře v pravdu revoluce. Jaro roku 1917 mělo přinésti ruskému národu kýžené štěstí. Není pravda, že ruská revoluce byla provedena výlučně jednou vrstvou národa, nýbrž fakt je, že v revoluci nezůstala ani jedna vrstva pasivní. Revoluce byla přijata jako osvobození ruského ducha, jako uskutečnění touhy Rusů po vyšší pravdě. Nikomu nenapadlo, že tato revoluce bude zakončena krvavou diktaturou fanatika, Asiata Stalina-Soso Džugašviliho. Tento vládce nad jednou šestinou zeměkoule, krví a slzami polil ruskou zemi a pláčem a stonem nevinných obětí naplnil její nepřehledné nivy.
Abychom měli náležitou představu o patnáctileté hrůzovládě komunismu na Rusi, musíme si toto období v hlavních rysech probrati. Potom teprve pochopíme ono ovzduší, které přinesla s sebou ruská revoluce.
Bolševický převrat v Rusku přišel zcela nečekaně. Nikdo z ruských předních politických činitelů nepočítal vážně s touto eventualitou. Ani Lenin sám nemyslil opravdově na to, že by ruská komunistická strana mohla převzíti vládu nad ruským obrem do svých rukou. Ve dnech barikádních bojů, kdy na ulicích hlavního města Petrohradu štěkaly zběsile kulomety, kdy zbraně řešily v rukou demagogy poštvaných lidi otázku politické moci a vlády nad Ruskem, Lenin se strachy krčil ve Smolném paláci u telefonních a telegrafických aparátů a očekával na okamžik, kdy s nezdarem puče, vezme do zaječích, ujede do ciziny a ponechá svoje ovečky-komunisty na pospas vítězům. Však také na jeho poslání v Petrohradě mělo svůj strategický význam pro německý generální štáb, který nešetřil finančními prostředky, a podepřel tak komunistický puč, jenom proto, aby Rusko, obávaný obr, bylo zraněno na svém nejcitlivějším místě, a bylo přinuceno k separátnímu míru, ke kterému nechtěl nikdo, ani sociální revolucionáři, přistoupiti. Strach soudruha vůdce Lenina byl zbytečný. Jeho hesla vržena v pravý čas mezi ruský lid chytla, a lid ve své prostoduchosti byl zlákán do sféry zločinů a vražd, které přinesla s sebou říjnová revoluce. Rusko bylo opravdu podle předpokladu Němců zraněno na Achilově patě. Aparáty Smolného paláce přinesly zprávy o vítězství rudých oddílů. Lenin však přece nevěřil, že by toto náhlé, neočekávané vítězství, bylo trvalé. Lenin chtěl pouze využíti dobu trvání vítězství jako morální posilu světovému proletariátu v jeho zápase proti kapitalismu. Tak to také dosvědčují bývalí spolupracovníci Leninovi. Toto přesvědčení, že vítězství potrvá jenom krátkou dobu, nenutilo komunisty k přemýšlení o zítřku. Žádné obavy, žádnou odpovědnost za budoucnost, ta nám nepatří. Nic nešetřme, ani hmotných ani duchovních statků národa. Takový byl názor komunistů. Jejich zásadou bylo: Vše zničit, rozvrátit, aby tím bylo oddáleno vítězství »buržujů«. Občanská válka, obležení Moskvy od severu gen. Millerem, z východu admirálem Kolčakem, od západu gen. Judeničem a od juhu gen. Denikinem, ještě zesilovalo taktiku Leninovu: Všecko zničit, vše mravně rozvrátit, aby nemohl být nastolen starý, do revoluce platný právní řád. Lenin však nedocenil náležitě duši ruského lidu. Ač sám nevěřil, že by jeho ideje zvítězily v ovzduší ruské revoluce, stalo se něco neočekávaného, něco čistě ruského. Lid si řekl: Když ne car, tedy ať vznikne extrém druhého pólu, ať se uplatní radikální program komunismu.