Sociální sítě jsou ve světě dnešního Internetu prostě realitou. Možnosti, které poskytují se sice zásadně neliší od toho, co tu už bylo – diskusní webové servery, Jabber, ICQ, IRC, mailové konference a před nimi vytáčené BBS v síti FidoNet – všechny tyto komunikační nástroje v podstatě umí totéž, co dnes FaceBook či Twitter. Zásadní rozdíl je ale ten, že na FaceBooku je skoro každý.



Jen díky tomuto faktu se mi mohla přihodit následující věc: Jezdím pravidelně ze Kbel do školy vlakem. Je to nejpohodlnější a nejrychlejší. Na pražském hlavním nádraží jsem při výstupu z vlaku našel UNIkartu. Jde o kombinaci studentské karty, ISICu a platební karty Komerční banky. Na ní samozřejmě fotka, datum narození a jméno.

Možností jsem měl několik. Poté, co jsem zjistil, že na webu příslušné školy by se nevyznalo ani prase a už vůbec by tam nenašlo kontakt na studenta, jsem se rozhodl předat kartu Českým drahám. Když jsem tak učinil, napadlo mě, že jestli jsou ztráty a nálezy řízeny stejně kvalitně jako kolejová doprava, pak majitel kartu už asi nikdy nenajde.

I zadal jsem jméno do vyhledávacího pole na FaceBooku a podle fotky snadno ověřil, kdo z nalezených je (ne)šťastný majitel karty. Do jeho schránky putovala následující zpráva:

Ahoj, našel jsem na hlaváku tvoji ISIC kartu. Jelikož jak se zdá je to i kreditka, nechtěl jsem ji nechávat u sebe a odevzdal jsem ji na přepážku 18 dole v ČD centru, odkud by měla putovat na ztráty a nálezy Českých drah.

Za několik hodin se mi dostalo odpovědi:

Díky moc...vím že jsem ji někde tam ztratil...doufám že ji tam někde objevím...děkuju za zprávu, alespoň ten fejsbuk k něčemu je a ty jsi dobrý člověk..díky

Karta se nakonec dostala k majiteli a pro mě se sociální sítě staly něčím, co funguje. Používá je totiž tolik lidí, že získaly praktický smysl. Nejde o hledání opuštěného delfína, či jinou pitomou zábavu, jde o komunikaci mezi lidmi.