Tyto možnosti lze rozdělit do dvou skupin podle způsobu, jakým na Macintoshe unixové vymoženosti přinesly:

První skupina vychází z myšlenky, že než portovat celý unixový operační systém na proprietární hardware a pak pod ním ještě rozebíhat Macovské aplikace, je mnohem snazší přinést POSIX prostředí pod již fungující MacOS. Ani to ale není procházka růžovým sadem – většinu systémového software je třeba napsat znovu a to včetně kernelu, protože ten Macovský neumí preemptivně multitaskovat. Přesto se do toho minimálně tři autoři pustili a vznikly tři různé implementace unixového systému, který umí bežet jako aplikace nainstalovaná do běžného Systému.

Druhou skupinou jsou operační systémy, které mají unixové základy, ale přesto poskytují možnost provozování software psaného pro MacOS. Může vám to připomínat MacOS X, ale ten s touto myšlenkou zdaleka nepřišel jako první. I sám Apple už dříve v historii nabízel systém kompatibilní s Unix System V, který obsahoval přepsaný Finder a možnost spouštět aplikace ze Systému. Řeč je pochopitelně o Apple Unix (A/UX).
A/UX ale není edinou možností: s příchodem PowerPC desek od výrobců třetích stran (Genesi) přišel Mac-On-Linux, který v podstatě nabízí stejnou funkcionalitu jako Classic v OS X. S tím drobným vylepšením, že v Mac-On-Linux lze spustit jak MacOS tak MacOS X a v běžícím Linuxovém systému tak virtualizovat hned několik Maců.

Rád bych se v několika následujících příspěvcích probral všemi těmito možnostmi a zhodnotil je. Zůstaňte naladěni, první článek na sebe nenechá dlouho čekat.