Ne, nezavrhuji jablečnou platformu nadobro, jak by se mohlo zdát z výše umístěné ilustrační fotografie. Mám doma sotva před půl rokem zakoupený PowerMac G5 a jsem s ním nadmíru spokojen. Nedokážu si totiž představit, že bych například fotky upravoval v čemkoliv mimo Mac. Snad s výjimkou multiplatformní aplikace Picasa mám totiž na PC vždy při úpravě většího množství fotomateriálu pocit tupých úderů do zátylku.

PC u mně momentálně zvítězilo jen v kategorii laptopů. Vždycky jsem měl označení laptop mnohem radši než notebook. Laptop mi evokuje skutečně přenosné zařízení, které můžete mít pohodlně na klíně, pracovat na něm a nebát se že váš rod vymře po meči. iBook G4, který jsem si koupil před více než pěti lety, přesně takovým laptopem byl. Stál mně téměř 38 tisíc a nelitoval jsem z nich ani koruny. Už jsem se tu nad ním rozplýval dost ve starších příspěvcích, nemá tedy smysl slintat znovu.
Před dvěma lety jsem vyměnil iBook za PowerBook. Byla tu velmi levná možnost a mě zlákal hliník. Když se na ty dva roky podívám, tak hlavní pozitivní skutečnost, která z toho vyplynula je, že moje sestra má relativně slušně výkonný iBook a Poke získal její předchozí titanový PowerBook, čímž se završil jeho přechod na Mac. Můj hliníkový PowerBook více žere, více topí a ačkoliv je jeho procesor taktován o 166MHz výše, pojme zase méně paměti. To vše by mi nevadilo, po výkonu na mobilních strojích neprahnu. Očekávám ale výdrž a i přes nákup nové baterie (žel Čína) a jejím následném repasu (stále Čína) jsem nikdy nepřekročil dvě až tři hodiny. To je pro celodenní provoz málo, zvlášť když občas čínská elektronika neodhadla stav baterie a notebook uspaný při 5% se už po dvou hodinách doma neprobudil ani po připojení k nabíječce.
Začal jsem tedy na poznámky nosit Psion netBook, který je na tom s výdrží dobře. Není na tom ale dobře s konektivitou. Školní WiFi je zabezpečená pomocí WPA a 802.1x, což je pro Orinoco Gold poněkud moc. I kdybych se ale připojil jinak, do pracovní VPN sítě se z Psionu nedostanu.
Dalším krokem bylo tedy nošení jak netBooku, tak PowerBooku – na jednom jsem psal poznámky, druhý ležel v batohu připraven pro případ nouze.

Neudržitelnost tohoto řešení mi ale byla jasná od začátku. Nabíjet dva stroje, tahat zbytečně o několik kilogramů více v batohu – to není způsob hodný 21. století. Způsob hodný 21. století je miniaturní netbook s mnohahodinovou výdrží. Netbook, který se nesnaží výkonem nahradit stolní počítač, ale dělá celý den svému majiteli použitelného společníka.

Apple ale není údajně ochoten vyrábět netbooky, protože Steve Jobs ještě neviděl netbook, který by nebyl šunt. Pokud si toto prohlášení přeložíme, vyplyne nám z něj, že Apple není schopen (či ochoten) optimalizovat moderní verze Mac OS X, pro použitelný běh na tak nevýkonném procesoru, jako je Intel Atom. Škoda, přeškoda – verze 10.2.x až 10.4.x běžely svižně i na mnohem (mnohem) pomalejším železe a zejména Tiger (10.4.x) pro mně navždy zůstane jediným systémem, se kterým jsem byl od prvního okamžiku naprosto spokojen.
Jelikož "dospělý" notebook jsem odmítl, protože – jak jsem už naznačil – nehledám alternativu k desktopu, odmítl jsem tím i vše s logem Apple. Pomineme-li MacBook Air, jehož cena je opět kolem 40 tisíc, všechny přenosné stroje od Apple jsou plně vybavené notebooky, jejichž majitel s sebou neustále nosí i optickou mechaniku, kterou využije jen málokdy.



I když jsem dlouho hlasitě říkal svoje názory na Intel Atom, nakonec jsem skončil u netbooku právě s tímto procesorem. Ono je to ve světě PC těžké: o designu tam slyšel málokdo a i ty netbooky, které si říkají "designové" jsou proti strojům od Apple opravdu ohyzdné. Rovné dno a touchpad uprostřed spodní hrany nemá prakticky žádný v přijatelné cenové kategorii a jít u netbooku nad deset tisíc nemá cenu, protože stejně vždycky dostanete stejně omezený hardware. Po vyřazení značek jako Acer či Asus, k nimž mám neodůvodněný ale hluboký odpor a stanovení horního limitu ceny mi zůstaly v podstatě jen dva naprosto konkrétní modely: Samsung n150 a Lenovo IdeaPad S10-3. Oba v ceně do sedmi tisíc, oba v rámci možností s výraznými plusy i mínusy.

Samsung n150 je designově celkem povedený, má chicklet klávesnici a hlavně – matný displej. Nevýhodou je, že v žádné z existujících konfigurací nemá BlueTooth modul, což už od roku 2005 považuju za naprosté faux pas. Lenovo IdeaPad S10-3 má sice lesklý displej, ale jinak na něm nenacházím vadu. Touchpad zvětšený tím, že nemá tlačítka a stejně jako u nových MacBooků se mačká celý, WiFi (b/g/n), BlueTooth, ucházející design. Je rozhodnuto.

Žel, den předtím, než jsem se rozhodl objednat si jej, IdeaPad v nejlevnější černé variantě mizí doslova přes noc ze všech českých shopů a zdá se, že už ani k mání nebude. Next best thing je varianta s červeným víkem, po chvíli koukání na fotky ji objednávám. Ve čtvrtek 15.7.2010 v 8:04 ráno pak Atomové peklo dobývá Paříž (na vysvětlenou: moje poslední dva laptopy se jmenovaly Paris, tohle jméno teď přebírá IdeaPad) a já mobilně switchuju z PowerPC na obyčejné PC.