Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Digitální jadřince

Uvnitř jablka najdeme jadřinec, uvnitř počítačů značky Apple pak najdeme procesor. Za dobu existence firmy už Apple vystřídal procesorů víc než pár. Mohu svědomitě prohlásit, že jsem už jsem je vyzkoušel všechny, pojďme si o nich tedy pokecat.MOS 6502
MOS 6502
Apple I a všechny modely Apple II s výjimkou Apple IIgs měly jadřinec od MOS Technology. Není se co divit, tento procesor byl na konci sedmdesátých a v první půlce osmdesátých let nesmírně populární. Nasazovaly ho do svých osobních počítačů všechny v té době významné americké počítačové společnosti – Apple, Atari i Commodore.
Za MOS 6502 stojí stejný tým inženýrů, který v Motorole navrhoval počátkem 70. let osmibitový procesor 6800, určený pro jejich vlastní mikropočítače. Když se MC 6800 dostal do prodeje, stál neuvěřitelných 360USD. Tato nepřijatelně vysoká cena odrazovala mnoho potenciálních zákazníků a tým přišel s návrhem levného procesoru. Motorole ale stačily zisky, které jí přinášely stávající prodeje a neměla o jakékoliv zlevňování zájem. Tým inženýrů proto přešel do již zmíněné MOS Technology a zanedlouho vznikl procesor MOS 6501. Nebyl sice s MC 6800 softwarově kompatibilní, ale bylo možné jej díky shodnému rozložení vývodů použít v již navržených deskách (software prostě musel být přepsán). Motorola si nenechala takovou věc líbit a záhy na MOS Technology seslala žalobu. Výsledkem soudního procesu bylo přeházení nožiček procesoru MOS 6501 a tak vznikl MOS 6502 s cenovkou 25USD. I když Motorola snížila záhy ceny pod 200 a nakonec i pod 100 USD, ceny MOS 6502 nikdy nedosáhla a počítačová revoluce jí nadobro utekla.
Když totiž Steve Wozniak navrhoval první vlastní počítač, cena pro něj coby pro vysokoškolského studenta hrála zásadní roli a proto v Apple I najdeme právě MOS 6502 na frekvenci 1MHz. Stejný procesor je i v Apple II, který byl také Wozniakovou „one man show“. Procesor nebyl jen levný, v porovnání s konkurencí (Intel 8080) byl i celkem výkonný: Manuál k Apple IIe uvádí na frekvenci 1.023MHz až půl milionu početních operací (základní instrukce se totiž vykonávají za dva takty, ale o tom by vám více pověděl libovolný Atarista či Commodorista).

MC68000
Motorola 68000
Zatím, co osmibitová revoluce Motorole utekla, revoluci šesnácti a dvaatřicetibitovou už si správně pohlídala. První komerčně úspěšné mikropočítače s GUI – Apple Lisa a Apple Macintosh – totiž poháněla právě Motorola 68000 na frekvenci 5 respektive 8MHz. Kdo chtěl v osmdesátých letech navrhnout výkonný počítač s procesorem, pro nějž je radost programovat, sáhl po některém z členů rodiny m86k (68000, 68020, 68030, 68040 a nakonec 68060), konkurence v podobě Intel 8088/8086 byla spíše úsměvným příkladem toho, jak se procesory dělat nemají.
Motorola 68000 byla totiž vnitřně dvaatřicetibitovým procesorem s téměř úplně ortogonální instrukční sadou (tj. všechny operace šly dělat se všemy registry, tedy skoro) a jen z důvodů levnějšího návrhu periferií byla zvenku seříznuta na šesnáct bitů. Intel 8086 byl proti tomu jen šesnáctibitový (8088 seříznutý na osm bitů) a valná část výpočetních operací šla provádět jen s konkrétními registry, což nadále snižovalo výkon procesoru. Domácí počítače jako Commodore Amiga nebo Atari ST, pracovní stanice Sun nebo americké raketové systémy MGM-31 Pershing – ve všech těchto strojích byla digitální jadérka od Motoroly. Apple pak procesory této řady používal až do 68040 v počítačích Macintosh, Macintosh II, Quadra, Performa, LC a PowerBook.

WDC65816
Western Design Center 65C816S
Až do devadesátých let nebylo mezi pojmy Mac a Apple rovnítko. Apple paralelně prodával osmibitové Apple IIc/IIe i Macintoshe a dlouhou dobu (prakticky až do příchodu Macintoshe II) byla Apple II tou výnosnější. Proto se začalo přemýšlet o její modernizaci. V této modernizaci měl prsty mimo jiné i Steve Wozniak, který se tou dobou vrátil po několika letech do Apple. Vznikl tak v roce 1986 počítač Apple IIgs (graphics+sound), který v mnoha ohledech překonával i první Macintoshe.
Osazený procesor WDC 68C816S, taktovaný na 2.8MHz, sice nedosahoval výkonu Motoroly 68000, ale počítač měl barevnou grafiku a patnáctihlasý zvukový generátor. Procesor umí běžet ve dvou módech – v osmibitovém režimu kompatibilním s MOS 6502 a v nativním šesnáctibitovém režimu, v němž je adresovatelných až 16MB paměti a registry mají dvojnásobnou šířku. Jinak se v zásadě nic moc nemění a assemblerista zvyklý na starou dobrou šest-pět-nula-dvojku nebude dlouho tápat.
Apple IIgs jsou díky tomu v zásadě dva počítače v jednom. V osmibitovém režimu s použitím čipu Mega II je počítač softwarově stoprocentně kompatibilní s Apple II. V šesnáctibitovém režimu pak nabízí nové netušené možnosti, které sice nejsou takové, jaké nabízela třeba Amiga, ale rozhodně jsou o skok dále než možnosti osmibitů. Pro Apple IIgs dokonce Apple vydal grafický operační systém ovládaný myší, který jako by z obrazovky vypadl MacOSu.

PowerPC 601
PowerPC
Procesory PowerPC vystřídaly u Apple v devadesátých letech Motorolu 680×0. Sice primárně vychází ze serverových procesorů Power od IBM, ale na jejich vývoji se v rámci AIM aliance podílela i Motorola a Apple. O jejich historii jsem psal poměrně podrobný článek už dříve, najdete jej tady.

Intel Core2
Intel x86
Vysmívaný procesor uspěl zejména díky tomu, že jej IBM použilo v roce 1981 ve svých PC. První dvě generace – 8086(8088) a 80286 jsou skutečně otřesným příkladem mikroprocesoru a až teprve dvaatřicetibitová 80386 se dá považovat za rozumného konkurenta pro Motorolu. Výkon Intelovských procesorů se generaci od generace zvyšoval a léta plynula.
V roce 2005 se Apple rozhodl využít toho, že končí otřesné Pentium 4 a vsadil na nastupující architekturu Intel Core. Chápu, že Apple chtěl být první, kdo novou vícejadernou architekturu použije, ale myslím že počkat až na Intel Core2 by byl technicky lepší. Kvůli několika málo modelům s procesory Intel Core Duo/Solo musí nyní Apple udržovat vývojovou větev systému pro dvaatřicetibitové procesory, podporu čtyřiašedesátibitového režimu totiž přineslo až Core2. V určité přechodné době se bylo možné sehnat s aplikací jejíž spustitelný Universal Binary kód obsahoval až čtyři různé verze – 32/64bitový x PowerPC/Intel. Počítám ale, že podpora prvních Intelovských Maců nebude dlouho trvat a nejpozději Mac OS X 10.8 bude fungovat již jen 64bitově.

ARM
ARM
Počátkem devadesátých let to byl Apple Newton a nyní je to iPhone/iPad/iPod. Prodeje zařízení první skupiny nebyly nic moc, naopak prodeje přístrojů ze skupiny druhé dneska živí celou moštárnu. A je to vidět – technologicky jsou tato kapesní a ultrapřenosná zařízení o dost dále, než stolní počítače a notebooky – zmiňme například displeje Retina s 326 body na čtverečný palec. Optimista mého ražení proto doufá, že si tato architektura najde časem svou cestu i do stolních počítačů nebo laptopů.
Ostatně Acorn RISC Machine (později Advanced RISC Machine) neboli ARM jako procesor pro stolní počítače začal. V osmdesátých letech si jej pro počítač Archimedes navrhla britská počítačová společnost Acorn. Více si o tom můžete přečíst na dexově blogu. Poslední stolní počítač s ARMovským procesorem – Iyonix PC – se ve Velké Británii vyráběl ještě relativně nedávno – mezi lety 2002 a 2008 jej dodávala Castle Technology. Myslím, že Apple by na tuto tradici mohl vkusně navázat třeba s pomocí procesorů nVidia Denver.

Je to tak. Apple, 35 let existence, šest procesorových architektur. Přibude k nim další?