Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Kouzlo neobjektové plochy

Vždycky když mě někde čeká úkol uklidit po rodinných příslušnících počítač (= vyčistit instalaci Windows tak, aby to nebootovalo pět minut a uživatel se nepřihlašoval dalších pět), vzpomenu si při odstraňování dvěstě-padesátého-šestého souboru z plochy na kouzlo původní unixové neobjektové plochy.

První tři platformy disponující konceptem pracovní plochy, tedy Xerox Star, Apple Lisa i Apple Macintosh měly tuto pracovní plochu důsledně objektovou a bylo tedy možné na ni umisťovat různé systémové objekty (soubory, složky, zařízení, …) v podobě ikon. Unixové grafické nadstavby šly ale na věc velmi dlouho úplně jinak.

X Window System je pouze prostředek ke kreslení grafických prvků. Vzdor tomu, co tvrdí název se o nějaká okna vůbec nestará, což lze stručně ilustrovat třeba tímto obrázkem:

plain X Window System

Ano, to jsou „ikska“ ve své nejčistší podobě (Mimochodem, proč se tomu vlastně v češtině říká množným číslem? Že on je to nějaký reliktní lingvistický windowsismus?) a jak sami vidíte, moc toho k vidění není.

Abychom mohli v grafickém režimu rozumně (= okénkově) pracovat, je třeba spustit nějakého správce oken. A právě tady se dostávám k jádru pudla, k neobjektové ploše. Typický window manager totiž vůbec o plochu nejeví zájem a dělá to, co má – spravuje okna, umožňuje vám s nimi hýbat, zvětšovat je, zmenšovat je a připadne zavřít. Pracovní plochu tak představuje kořenové „nejspodnější“ okno, jehož jsou všechna ostatní okna potomky. Není pak příliš těžké dosáhnout toho, aby taková plocha nedělala vůbec nic, maximálně zobrazovala statický (nebo dynamický) wallpaper.

Pokud se nám na ploše neválí žádný ikonkový odpad, můžeme se oprostit i od dnes mainstreamového linuxového paradigmatu několika virtuálních ploch a mít virtuální plochu jen jednu, zato ale dostatečně velkou. Po ní se lze volně pohybovat všemi směry, tak jak to umožňuje například okenní správce vtwm. Aktuální pracovní plocha je právě tam, kde si přejete: tedy tam, kam si myší kliknete v miniatuře virtuální plochy (na screenshotu vlevo):

NetBSD_02.png

Zlí jazykové dodnes tvrdí, že celé GUI v unixových operačních systémech slouží pouze k tomu, aby bylo možné spustit najednou více terminálů a zároveň s nimi pracovat. My, kteří tyto systémy používáme, víme, že tomu tak už bohužel není.

S tím, jak přišly Windows 95 a jejich nástupci (kupodivu předchozí verze Windows měly ke GUI téměř unixový přístup), začalo se grafické rozhraní unixových systémů měnit. Vzniklo KDE a GNOME, rozjelo zběsilé kopírování vlastností z jiných systémů a Unixu vlastní a mně zcela vyhovující přístup je dnes již jen otázkou několika okrajových window managerů. Ostatní přistoupili na omezující škatulkování ploch (1, 2, 3, 4), fullscreenové aplikace, propojení správy filesystému s pracovní plochou (nepořádek na ploše) a tlačítko Start desetkrát jinak.

Všechny mainstreamové linuxové distribuce obsahují ve výchozí instalaci nějakou tu ikonkovou objektovou a klikací plochu, komerční Unixy i opensourcové klony BSD za nimi v tomto ohledu vůbec nezaostávají. Bordelu známému z Windows tak už nic nebrání.