Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Krkonošský deník (1)

Už vloni na Krétě jsem si psal deník. Bohužel jsem toho po pár pro zahlcení vstupů zážitky nechal. Letos v Krkonoších jsem to ale vzal vážně. Pohodlně se usaďte, tady je první část.
Den 0 – 1.10.2011
Naše auto není ve stoprocentním stavu. Mírně klepou rozhašené ventily, což je dle servisu způsobené opotřebením vačkové hřídele. Nerozumím motorům ani zbla, takže jim věřím a doufám, že Beruška (Ford Ka, 1998, červená) prostě ještě z Prahy do Krkonoš dojede. Máme totiž ve Velké Úpě zaplacen týdenní pobyt (přesněji šest nocí) s polopenzí v penzionu Supraphon. V roce 2008 jsme navštívili Šumavu, o rok později Beskydy, rok 2010 byl ve znamení svatební cesty na Krétu a tak se do hor vydáváme po roční pauze. Cílem je pěší turistika po kopcích, geocaching, cvakání spouští digitálních foťáků, čili odpočinek.

Beruše je naložena v 15:15 a vyrážíme po dálnici D11 na 170km dlouhou cestu směr Hradec Králové, Trutnov a Velká Úpa. Po zastávce na čerpací stanici vyplněné konzumací nanuků a doplněním vody do ostřikovače, ukrajujeme za veselého klepání ventilů kilometr za kilometrem a v 17:45 parkujeme před Supraphonem. Právě včas, od šesti jsou totiž večeře.

Nejdřív jsme ale ubytováni v dvoulůžkovém pokojíku o rozměrech 2.5×3.5m s zhruba stejně velkou koupelnou. Alespoň jako obyvatelé bytu 1+kk nebudeme trpět agorafobií. Výbava: 2 postele, 2 lampičky, skříň, regál a rádio. Vypadá to tu celkově útulně.
K večeři je čočková polévka a drůbeží řízek s pravou bramborovou kaší, oboje moc dobré. Vypadá to, že v penzionu kromě nás už nikdo není. Sotva u večeře koukneme na úvod zpráv, už mi padá hlava a zavírají se oči. V posledních dnech před dovolenou jsem toho moc nenaspal, takže se dekujeme na pokoj a jdeme spát.


Den 1 – 2.10.2011
Budíme se po skoro 12 hodinách a snídáme. Snídaně je bufetová, vydatná a dobrá. Po ní se chvilku válíme na pokoji a vyrážíme na rekognoskaci okolí.

Je z toho nakonec trasa krásnou krajinou plnou babího léta, z Velké Úpy po zelené přes Červenokosteleckou boudu na boudu Javorka (1015m n. m.) a odtud po odlovu kešky a hodinové pauze na vyhřáté studni jdeme po žluté do Pece pod Sněžkou. Obědváme v restauraci V Peci, jdeme se projít k přehradě v Bukovém údolí, lovíme zde další kešku a pak vyrážíme zpět do Úpy.

Cestou vyzvedáváme kešku „TB hotel U Pavly“ a na penzion přicházíme po půl páté. Chvilka čtení na pokoji, následuje večeře – rajská polévka (tou mě nepotěšili) a svíčková. K tomu jedna chlazená Plzeň pro pána a jeden horký čaj pro dámu a po obou významných zpravodajských relacích jdeme opět na pokoj. V penzionu přibyl starší německy mluvící pár. Večerní čtení plynule přechází do spánku, horský vzduch je horský vzduch.

Ulovené kešky: 


Den 2 – 3.10.2011

Po opětovně velmi vydatné snídani, která temtokrát kromě kávy zahrnuje i čaj na zaplašení škrábání v krku se horsky oblečeni a vybaveni vydáváme pěšky na Sněžku. Plán cesty: po žluté z Velké Úpy k rozcestníku „Nad Portášovými boudami“, odtud dále na Růžohorky a z nich přes stanici lanové dráhy až na nejvyšší vrchol Čech a Moravy (neplést s Protektorátem Čechy a Morava, ten měl nejvyšší horu úplně jinou).

Jelikož s sebou na dovolené mám oba svoje telefony Blackberry, napadá mě možnost jeden z nich otestovat coby tracker. Vybírám Curve, neb má úspornější procesor a zachovalejší baterii. Nepletu se. Během naší čtyřhodinové cesty, kdy se kocháme každým výhledem, funíme do kopce, geokešujeme a děláme pauzy klesá ukazatel baterie na 75% a to je na mobil krásné číslo. Počítadlo ukázalo 7.74km, převýšení je podle mapy zhruba 750m. Nakonec si nechávám jen záznam zpět ze Sněžky na chatu.

cesta na Sněžku

S výjimkou mého jediného letu letadlem jsem nikdy nebyl výše a tak si vrcholek řádně užívám. Svačíme, cvakáme fotky, kupujeme, vypisujeme a odesíláme z poštovny Anežka sadu pohlednic, do sbírky přibyla další turistická známka. Využívám toho, že naše nejvysší hora je napůl v zahraničí a poprvé v životě se asi tak na dvacet metrů a minut vydávam do Polska. Výhled je na obou stranách krásný a ještě lepší je „výhled“ rádiový. Těsně před zahájením sestupu zapínám svojí PMR staničku a navazuji na třetím kanálu spojení s Pardubicemi.

Cesta dolů mě vrací zpět k cestě nahoru. To, že na náš nejvyšší vrchol vede lanovka jako na kdejaký zpropadený kopec mu pochopitelně odebírá část majestátnosti. I když uznávám, že bez ní by se tam leckdo nepodíval, zůstává otázkou, zda by to tak mnohdy nebylo lepší. Nemluvím teď o tělesně postižených, pro které je jistě lanovka požehnáním, ale o obyčejných magorech. Sotva seskočí ze sedačky, zapálí cigaretu, v bistru koupí lahváče a neunaveni výstupem vesele hlučí. Často za doprovodu neuvěřitelně rozmazlených a ještě hlučnějších dětí, které by výstup po svých vzdaly po pěti minutách.
Krásným kontrastem jsou pak působi například tatínek s kočárkem, kterého jsme potkáváme a který výstup pravděpodobně dokončil i navzdory proslulému „schodišti“ na posledním kilometru cesty.

Zastavujeme se na Růžohorkách na svačinu a obdivujeme ovce na ekofarmě na Děčínské boudě. Domů se pak vracíme zhruba stejnou cestou, jen na samém konci jsme opouštíme žlutou a jdeme obyčejnou polní cestu, která nás přivádí až k penzionu. V souhrnu máme za sebou přes 14km horské procházky. K večeři je vepřo/knedlo/zelo a já slavím zdolání Sněžky čajem s rumem. V penzionu přibývají dva starší páry.

Ulovené kešky:

PMR spojení: 

  • Petr Pardubice
  • Vilém Pardubice portejbl Železné hory

Tolik k první polovina deníku. Psal jsem ho na iPodu touch (tentokrát jsem jel bez notebooku), doufám tedy, že v něm není příliš překlepů. Již brzy čekejte polovinu druhou.