Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Krkonošský deník (2)

Je zde slibovaný druhý díl deníku z naší letošní dovolené.Den 3 – 4.10.2011

Po Sněžce je naplánován pohodový městský výletní den v Janských Lázních a tak se i děje. Na snídani jsme se přicházíme skoro poslední, novinkou jsou horké párky.

Válíme se na pokoji až do jedenácti a přemýšlíme od čeho nás asi bolí nožičky. V půl nám jede autobus a po poledni jsme v Janských lázních. Prohlídka městečka netrvá dlouho, za hodinu dojdeme až k lanovce na Černou horu, kterou ale míjíme a jdeme se podívat po nedaleké kešce. Nakonec z toho nic není, šipka nás táhne do kopce a do lesa a na to nemáme oblečení ani náladu. Zítra půjdeme na Černou horu z Úpy a podobných taškařic bude dost a dost.

Vracíme se na náměstí a nejdříve si dáváme oběd v restauraci Café Biograf a po procházce na Dolní promenádě a chvilce slunění na kolonádě jdeme na kávičku do kavárny Kolonáda.

V 15:40 jedeme autobusem do Svobody nad Úpou. Lada nechala doma nabíječku k telefonu a snažíme se sehnat nějakou jinou. T-Mobile v Janských Lázních hlásí, že jedinou nabíječku s microUSB konektorem, která kdy byla skladem včera prodali a posílá nás do elektroprodejny právě ve Svobodě. Ta má na dveřích cedulku „Dnes zavřeno“ a my máme smůlu. Ze Svobody odjíždíme o hodinu později a kolem půl šesté jsme na penzionu.

K večeři jsou jablečné kari noky a dršťkovka. Poté při hrnku čaje s rumem hrajeme neunaveni dnem skoro dvě hodiny prší. Zítra to zas bude náročnější.


Den 4 – 5.10.2011
Vstáváme jako obvykle, snídáme taky zhruba totéž a po snídani se vydáváme stejnou stezkou jako první den. Rozdílem je jen to, že u Červenokostelecké boudy se tentokrát stáčíme doleva a pokračujeme do kopce směrem na Černou horu.
Další, co je jinak, je počasí: je mlhavo, studeno a vlhko. O to víc se do kopce potíme a já soustavně prohazuju mokré kusy oblečení. Když už si připadáme, že jsme vystoupali co to šlo, dostáváme se k turistické ceduli s označením nadmořské výšky 980 m n. m. a je tak jasné, že jsme sotva v polovině.

Po dalších desítkách minut, kdy procházíme lokalitou zvanou Václavák a míjíme nedaleko něj zbytky dřevařské přehrady z počátku novověku, se okolo Černé boudy dostáváme až na vrchol Černé hory. Tedy vrchol – Černá hora má takový podivný vrchol – je to v podstatě protáhlý hřbet a rozlišit, kde je ten metr, dva či pět navíc, už jde jen stěží. Od zbytků původní lanovky navazuju PMR spojení s Jirkou Křivina, který vysílá odněkud z Týniště nad Orlicí, čímž mám do sbírky další DX.

Jinak je ovšem stále hnusně Když se jdeme podívat k zavřené Sokolské boudě, poblíž níž se mě zhruba před deseti lety snažil stát prostřednictvím školního lyžařského kurzu naučit lyžovat, zjišťujeme, že přes mlhu není vidět ani dolů do Janských lázní a okolo nás se volně valí mraky. Je to přeci jen bez pár centimetrů 1300 metrů nad mořem. Není vidět ani proslulý vysílač, který má být pár desítek metrů od nás. Prozatím to řešíme návštěvou hospody a konzumací čaje s rumem.

Poté, co opouštíme vyhřátou místnost, nacházíme v mlze tu správnou cestu a za pět minut už máme vysílač před sebou. Nastává chvilka čekání, než celý vyjde z mlhy, mačkám dvakrát spoušť digifoťáku a zahajujeme sestup.

Cestou zpět jdeme po žluté okolo černohorských rašelinišť a kromě krásné krajiny mě udivují zejména stovky metrů bytelných dřevěných chodníčků, po kterých se pohybujeme. Zřejmě správa KRNAP nechce žádné do rašeliny zapadlé turisty. Zastavujeme se na Hubertově vyhlídce, ale ani z ní není kvůli počasí moc co vyhlížet.

Nakonec si výlet zhruba o dva kilometry zkracujeme, když od poslední ulovené geokeše jdeme přímo po svahu dolů k Červenokostelecké boudě, místo abychom stoupali nahoru k turistickému rozcestníku. I tak je z toho krásných 15km.
Večer hrajeme prší na dvacet vítězných her a jdeme spát.

Poučen z předchozího zdaru i tentokrát zaznamenávám ušlou trasu pomocí BlackBerry Curve. Baterie to zvládá od začátku do konce a pořád ještě trochu zbývá.

Vylet na Cernou horu

Ulovené kešky:

PMR spojení:

  • Jirka Křivina

Den 5 – 6.10.2011
Konec pobytu se rapidně přibližuje. Při té příležitosti u snídaně zjišťujeme, že vzdor nejasnostem máme v ceně i večeři o třech chodech v hotelu Hvězda. Ačkoliv se tato večeře má objednávat 24 hodin předem, zkoušíme to na dnešní večer a vychází nám to. Dnešní výprava na Pomezní boudy bude tedy zakončena opravdu dobrou večeří, s kterýmžto vědomím se nám jistě lépe půjde.

Vyrážíme tedy a při průchodu přes náměstí ve Velké Úpě pozorujeme, že je v provozu sedačková lanovka na Portášovy boudy. Jelikož je celkem jasno, usuzujeme, že by to mohl být bezva zážitek. Zážitek to rozhodně je, ovšem zkažený idiotem.

Doposud jsem měl úplně na dně svého žebříčku školní uklízečky a obecné vrátné. Většinou dělají, že z vrátnice nebo od smetáku šéfují celé budově a jsou prostě nejchytřejší a nejlepší a jen řízením osudu skončili tam kde jsou. Po záležitosti s lanovkou už vím, že její obsluha je ještě mnohem, mnohem, mnohem horší.
Pokřikuje, že si máme rychle koupit lístky, že jinak to zastaví a bude. Činíme tak, pokřikování ovšem neutichá. Jasně a slušně pána upozorňuji, že na to nikdo z nás nikdy nelezl, načež se mi dostává v sekundovém sledu vět „Pojďte rychle sem!“ a „Proč sem sakra lezete, chcete abych vás zmrzačil?“

Nakonec tedy pár desítek metrů nad terénem sedíme bez bund (na jejich vybalení nebyl čas, protože jinak to zastaví a bude), snažíme se fotit a moc nemrznout. Za deset minut jsme na Portáškách, o poznání milejší pán nás stručně instruuje jak seskočit a je to. Lanovka běží naprázdno i deset minut, kdy si oblékáme bundy a studujeme mapu. Pak lanovkou náhodou přijíždí i další hosté penzionu a společně jdeme na Portášky koupit turistickou známku. Když se o dalších deset minut vracípme, lanovka pořád naprázdno jede.

Vyrážíme po zelené turistické stezce směrem k Spálenému mlýnu a následně po červené do Malé Úpy. Cestou je spousta naučných cedulí, čteme je, občas i fotíme, kešujeme a u jednoho obzvlášť pěkného výhledu na lavičce svačíme nějaký ten cukr z ovoce.

Procházíme první částí Malé Úpy, obdivujeme mísní kostelík a pokračujeme směrem na Pomezní boudy. Ačkoliv jsou tyto jen něco málo přes 1000 metrů nad hladinou, fouká na nich víc než na tři dny předtím na Sněžce, na které ale dneska musí být pekelně hnusně, protože je celý den schovaná v cloudu a nedá se vyfotit. Lovíme kešku těsně za hraniční čárou, tedy technicky vzato v Polsku, je to v této zemi naše první.

Dáváme si oběd složený z lehkých jídel jako hrachová polévka či ďábelská topinka a po jeho konzumaci se vydáváme po silnici na zastávku autobusu s tím, že tak ideálně stihneme objednanou večeři.
Na přestup z autobusu na autobus máme jen minutu, ale jsme odhodláni to stihnout. Bohužel řidič je jiného názoru a tak nám nestaví na přestupní zastávce, ale až v dalším městě a my tak 45 minut čekáme na jiný spoj. Dnešní záznam trasy vypínám už před nástupem do autobusu, takže nám tohle nečekané prodloužení cesty nebude kazit deník.

Vylet na Pomezni boudy

Na veškerou transformaci větrem ošlehaných a upocených horalů v solidní městské lidi máme zhruba dvacet minut a vzápětí nás už odváží vůz až do Hvězdy. Večeře je vynikající, i když je v ní zhruba o 100% více krávy, než na co jsme zvyklí z domova. Výborný je i moravský Modrý portugal, kterého dostáváme lahvinku k večeři.
Kolem půl desáté jsme na penzionu, sdělujeme ostatním hostům svoje dojmy z večeře (je to čeká zítra) a jdeme spát, ráno nás čeká balení a odjezd.

Ulovené kešky:


Den 6 – 7.10.2011
Vstáváme, naposledy si užíváme to, že někdo udělal snídani za nás a pak už balíme a vyklízíme pokoj. Kolem desáté už jsme naloženi v Berušce, loučíme se se vším personálem a po malé zastávce za účelem dotankování a dohuštění pneumatik vyrážíme za ještě veselejšího klapotu ventilů směrem ku Praze.
I tentokrát je na programu zhruba dvacet kilometrů před Prahou zastávka na nanuky a kolem jedné hodiny už po nákupu jídla vybalujeme zavazadla. Jsme doma, dovolená končí.


Den +1 – 9.10.2011
Jako malou dohru k naší dovolené jsme v neděli navštívili Den kuchařů na Staroměstském náměstí, kde v soutěži o nejlepší tradiční české jídlo soutěžil mimojiné i zmiňovaný hotel Hvězda. Ve finále zbyly z více než tříset restaurací a hotelů už jen čtyři a mezi nimi i naši známí z dovolené. Jako jediní se rozhodli všechny finálové pokrmy připravovat až na místě pod stanem a nakonec skončili na třetím místě, což je v konkurenci zámeckého hotelu a proslulé dejvické restaurace skvělé umístění.

Krakonoš Michal

Krakonoš nám protekčně a bez fronty zařídil dva svařáky, chvíli jsme si popovídali, pak jsme obešli další stánky, ochutnali něco ze specialit, které se na Staromáku vyskytovaly a večer vyrazili domů.

Tohle je opravdový konec deníku, díky že jste to vydrželi až sem.