Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Jablečné notebooky na rozcestí

Na konci devadesátých let, tedy v době o které si většina dnešních užvatelů Maca myslí, že se do počítačů lila nafta a programovalo se hráběma, Apple v několikaměsíčních odstupech vydal čtyři notebooky označené jako PowerBook G3. Společné měly jen to označení a generaci použitého procesoru. Ve skutečnosti se jedná o dokonale zhuštěnou ilustraci toho, jakým přerodem tenkrát Apple prošel.

PowerBook 3400

PowerBook G3 – „Kanga“
V první půli roku 1997 představoval strop mobilních PC mobilní procesor Intel Pentium MMX taktovaný na 200MHz. Apple v té době ve svém PowerBooku 3400 nabízel procesor PowerPC 603ev na frekvenci 240MHz a tak se mohl chlubit tím, že má nejrychlejší laptop na světě. V průběhu roku se krok téměř srovnal, když Intel nasadil 233MHz variantu Pentia, ovšem už na začátku zimy se zase karta obrátila.
PowerBook G3 je z vnějšku prakticky nerozeznatelný od předchozího modelu, avšak uvnitř se jednalo o zásadní zrychlení. Ano, když ještě války platforem nebyly jen o designu, mohlo se snadno stát, že Apple uvedl PowerBook 1400, pouhé čtyři měsíce po něm třikrát rychlejší 3400 a za osm měsíců opět třikrát rychlejší G3. Majitelé PB3400 si mohli nechat vyměnit základní desku za novou, kdo nechtěl, mohl upgradovat a přitom stále používat svoje periferie a mechaniky pro hotswapovovou interní šachtu, která byla už v modelech 190, 5300 a 3400. Kanga se na trhu bohužel dlouho neohřála. Apple si v zoufalství z finanční situace koupil Steva Jobse a ten začal překopávat mnoho let zažité zvyklosti, smrt klasického PowerBooku je jen jedna z nich.

PowerBook G3 WallStreet

PowerBook G3 – „WallStreet“
Když se zjistilo jak je G3 rychlá, upustilo se od vývoje pokračovatele desktopových procesorů PowerPC 604 a místo toho se G3 začala montovat i do desktopů. PowerMacintosh G3 jako první přinesl některé vymoženosti PC světa do světa Macu: standardni SDRAM DIMM PC66 paměti místo obskurdních pětivoltových EDO/FPM modulů na podivných frekvencích, IDE porty a další. Bylo tedy na čase přinést tyto vychytávky do mobilního světa a WallStreet tak skutečně učinil. Poprvé v historii PowerBooků tak ve WallStreetu najdeme optickou mechaniku s rozhraním ATA nebo běžné SO-DIMM paměťové moduly místo dosavadních proprietárních podivností. Kromě těchto novinek se ale jednalo o čistokrevný OldWorld Mac, byť poslední. Interní šachty byly schopné pojmout každá po jedné baterii, obě ale uměly místo baterií připojit i periferie. Do menší šachty se vešly jen 3.5″ mechaniky (disky, disketovky, ZIPky), větší šachta zvládla i 5.25″ periferie (vše uvedené + CD/DVD). Další rozšiřitelnost bylo možné zajistit pomocí dvou PC Card slotů. Žádný další PowerBook už nebyl tak moc a tak snadno rozšiřitelný jako právě WallStreet. Na trhu se objevil ve dvou generacích, přičemž nejlevnější model první generace, taktovaný na 233MHz neměl L2 cache a byl tak výrazně pomalejší než o pouhých 17MHz rychlejší model prostřední. Nejrychlejší model druhé generace měl procesor na frekvenci 300MHz.

PowerBook G3 Pismo

PowerBook G3 – „Lombard“
Pokud byl WallStreet ekvivalentem šedivého PowerMacu G3, pak Lombard byl paralelou PowerMacu G3 v provedení modrém. Jednalo se již o NewWorld Mac, ovšem kvůli zachování kompatibility byl vybaven jak starými (SCSI), tak novými (USB) porty. Levá šachta zvládla pojmout jen baterie (disketová mechanika již nebyla podporována), pravá uměla jak baterie tak periferie (výdrž s dvěma bateriemi se pohybovala kolem 10 hodin). Míra rozšiřitelnosti tedy poprvé poněkud klesla, čímž začal trend, který vyústil až v dnešní nevýměnné baterie a periferie. Bonusem za omezení rozšiřitelnosti se stal pokles hmotnosti a buclatosti.

PowerBook G3 – „Pismo“
K poslední generaci PowerBooku G3 již není tak snadné přiřadit stolní model. PowerMacy v roce 2000 už procesor G3 nevyužívaly. Až na procesor se ale jedná o stroj velmi podobný právě PowerMacu G4. Sběrnice je taktována na 100MHz, grafická karta je připojena pomocí AGP a SCSI nahradila dvojice portů FireWire. Dalšího zjednodušení došla bateriová šachta, takže dochází k paradoxní situaci: i když mají Pismo a Lombard stejné baterie, není možné v Pismu provést vynulování nabíjeci elektroniky baterie prostřednictvím utility Battery Reset (přímo od Apple). Majitelé Pisma tak často musí hledat někoho s Lombardem, aby jim alespoň částečně oživil kapacitu akumulátoru. Jeden z PCMCIA/CardBus slotů byl přeměněn na interní slot pro připojení AirPoprt karty (převzato z tehdejší novinky – iBooku). Až na absenci tohoto slotu se ovšem z venku Pismo a Lombard nijak neliší.

Na těchto čtyřech modelech jasně vidíte, co se během pouhých tří let stalo v Apple. Z modelu s rozsáhlou zpětnou kompatibilitou jsme se dostali až ke stroji, který neumí spravovat vlastní baterie, zato je ovšem designově hezčí, lehčí, má větší bateriovou výdrž a větší displej. Zde nastal přerod společnosti známé dlouhou řadou profesionálních a drahých počítačů ve společnost vyrábějící o něco levnější, převážně na masového konzumenta zaměřenou techniku. Jak snadno zjistíte pohledem do libovolného e-shopu, dnešní Apple-booky jsou ještě hezčí, tenčí a lehčí, ovšem jejich rozšiřitelnost za pochodu je prakticky nulová. Ano, je zde Thunderbolt, do kterého lze připojit v podstatě totéž, co do PCIe, ovšem dle mého názoru šachta zůstává šachtou – co do ní zasuneme, nepřekáží při přesunu a to je u notebooku dost zásadní věc.

Proč jsem celý tento článek vůbec napsal? Rozhodl jsem se si udělat sbírku celé této generace PowerBooků. Jako první se mi podařilo celkem levně sehnat Pismo a momentálně jsem z něj udělal alespoň dočasně svůj hlavní notebook, ještě tu o něm určitě něco napíšu. Jeden už je tedy doma, tři další zbývají.