Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Čárlí Tango Jedenáct

aneb jak se expedice Patyzon zúčastnila Éteru bez hranic 2012.

Výzva na kanále, výzva na kanále, tady expedice Patyzon portejbl Velká Deštná, 1115m nad mořem. Volací znak do soutěže Čárlí Tango jedenáct. Má někdo zájem o spojení? Pojďte volačkou.

To, že mě chytlo PMR se už asi mezi mými kamarády, přáteli a čtenáři tohoto blogu (množiny nikoliv disjunktní) všeobecně ví. Z průměrného měsíce strávím tři soboty a jednu neděli na nějakém kopci či rozhledně s mluvícím mejdlem v ruce a snažím se dovolat co nejdále. Když to vyjde, pošlu souhrn spojení do Československého PMR Cupu a zatím to vychází na druhé místo v celkovém pořadí, což si jako nováček ve svém prvním ročníku soutěže náležitě užívám.

Že se ale zúčastním CB soutěže bych ještě před pár měsíci neřekl ani já sám. Z balkonového prutu jsem považoval za úspěch desetikilometrové spojení, na střeše anténu mít bez administrativních, technických a finančních opruzů nelze. Pak ale nastal dubnový CB DXing večer a já zjistil, že z kopce lze udělat sto kilometrů i na pendrek od ručky. Přesvědčil jsem Luďka Bory (moc práce to nedalo) a zaregistrovali jsme se do Éteru bez hranic 2012 jako Expedice Patyzon. S termínem soutěže jako s nožem na krku jsem se teprve pustil do shánění výbavy.

Na CB jako takovém mě vždycky odrazovala právě ta výbava. Když se podíváte na různé reportáže z CB portejblů a expedic, vidíte auta, dodávky a karavany, žádnou pěší turistiku. Částečně se není čemu divit, zatím co PMR stanice má deset deka a vejde se do kapsy, výbava na CB se skládá z pětimetrového stožáru, pětimetrové antény, vozidlové stanice a olověného akumulátoru. CB navíc funguje nejlépe v noci, takže k tomu musíte přibalit spacák a proviant. Očekává-li se horší počasí tak i stan. I tak jsem stále doufal, že se to dá zvládnout „po svých“ a víkend to měl ověřit.

Stanici Formel 1 a anténu typu Slim Jim zapůjčil na první akci jeden pražský HAM (kterého zvoláním Motorola o muerte! srdečně zdravím), stožár jsem nakonec zvolil lehký, laminátový, téměř turistický a coby zdroj elektrické energie jsem 48h před startem koupil hermetický olověný akumulátor s kapacitou 18Ah. Škoda, že byly vyprodány odlehčené akumulátory od Panasonicu, které při této kapacitě váží kolem tří kilogramů, v tomto obyčejném jsem nesl zátěže téměř dvakrát tolik. Stožár má hmotnost necelé dvě kila, stanice se smotaným Slim Jimem také, takže jsem se nakonec vešel s kompletní výbavou do 10kg.

V sobotu ráno jsem vstal v příjemných 7:30 a začal balit. Vše výše uvedené spolu s další sadou stanic pro jiná pásma, oblečením, spacákem, proviantem a výbavou na jeho konzumaci se nakonec do praktické krosny půjčené od Lady vešlo a výsledná hmotnost nakladu na mých zádech dosáhla 20kg. Před desátou dorazil Luděk, přeskládali jsme jeho náklad (skládací stolek, dvě židličky, další proviant, oblečení, notebook s Deníkem CL-6 a sadou baterií, záložní CB stanice a pár PMR staniček) do naší Berušky a vyrazilo se.

O dvě hodiny později jsme zaparkovali na parkovišti Šerlich – Sedlo a s nákladem zavěšeným všude možné i nemožně jsme se vydali na tříkilometrovou procházku do kopce. Cestou jsme bavili všechny ostatní turisty, několikrát si dali pauzu a po druhé hodině odpolední jsme se zaparkovali u cedule s označením vrcholu. Zkusil jsem proladit PMR a nepřekvapilo mě, že jsem ihned zaslechl Expedici Tukan. Po 84 spojeních z minulého měsíce je jasné, že musí sedět na kopci skutečně celý den. Udělal jsem tedy první spojení, nadělil jim i sobě body a zahájili jsme oběd. Hned po načerpání sil našel Luděk ještě lepší místo, úplně otevřené na jihozápad, jih a jihovýchod. Rozbili jsme tu tedy svoje lezení a následujících 16 hodin jsme ho neopustili. Já jsem celé odpoledne pokračoval v PMR Cupu, Luděk poslouchal, občas se brejknul a hlavně po šesté hodině uvařil instantní gulášovku, ke které jsme si pustili z Českého rozhlasu přímý přenos hokeje. Po večeři jsme hokej poslali k ledu, já udělal ještě pár PMR spojení a v půl osmé jsme natáhli anténu, postavili CB stožár a přichystali CB stanici a zapisovací notebook.

V osm hodin na pásmu vypukla horečná aktivita. Na každém kanále bylo tolik lidí, že občas nebylo snadné se na něj taky propašovat. Jako nováčci jsme na to chvíli čučeli ale s postupem času a přibývajícími záznamy v deníku jsme se celkem zorientovali. Spojení lítala jedno za druhým a my, zvyklí na délky spojení v PMR pásmu, jsme se nestačili těm dvoustovkám divit. Deštná má bohužel polohu tak nějak uprostřed, takže to je všude jen středně daleko. Nejvzdálenější expedice, které jsme se dovolali, sídlila na Čerchově (270km), i slovenské stanice byly na kilometry blíže.

Jakmile zapadlo slunce, začalo se citelně ochlazovat a čerstvě uvařený čaj vydržel teplý maximálně deset minut. Naštěstí vhodně umístěný panák rumu dokázal zahřívací nápoj vylepšit a když už se začal dostavovat svalový třes, vzala se baterka a vyrazilo se na krátký běh po turistické. Foukalo mocně, teplota klesala docela nízko ale nepršelo a nepadla ani rosa, takže jsme to my i technika přežili, včetně těch několika málo hodin spánku mezi třetí a pátou hodinou ranní.

Vstali jsme za rozbřesku a pokračovali až do osmi v brejkování se do koleček a lovení kontrolních stanic. Za minutu osm jsme udělali spojení číslo 100 a překročili jím součet 12000km. V loňských výsledcích by to stačilo někam doprostřed tabulky, uvidíme jestli letos nebudeme poslední. I kdyby, za ten zážitek to stálo.

V osm se uvařil poslední čaj a po snídani jsem ještě udělal nějaké to spojení do PMR Cupu. Když už jsem neslyšel nikoho kromě Tukanů a na moje výzvy taky už nikdo další nereagoval, uzavřel jsem s 46 spojenimi a skoro 3000km deník. Asi to opět na Tukany stačit nebude, ale hlavní je zúčastnit se.

Dekuju všem protistanicím za spojení, děkuju organizátorům za organizaci, děkuju všem za rady a půjčené vybavení a Luďkovi za to, že do toho šel se mnou. Příští rok nás máte v éteru zase.

Deníky PMR i CB spojení se již brzy objeví na mém rádiovém webu.