Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Acer AspireOne D255 a FreeBSD 10.3

Kdo čte Technomorouse, ten ví, že se mi počátkem léta podařilo sehnat si levně (ba dokonce nejlevněji, jak to jen jde) atomový netbook na každodenní cesty vlakem. Nejdříve jsem na něm chvíli zkusil provozovat Windows 10 – na netbooku je totiž nálepka s licencí k Windows 7 Starter, která do konce července opravňovala k upgrade zdarma – bohužel to vzhledem ke specifikacím počítače nebylo nic příjemného. Po neúspěšných pokusech o instalaci jiných alternativních systémů (OpenBSD, netBSD, Haiku) jsem skončil u FreeBSD, které na počítači obstojně funguje.

Hardware

Acer AspireOne D255

  • LCD: 10″, 1024×600, LED podsvícení
  • CPU: Intel Atom N550
    • 1-1.5 GHz
    • 1 MB L2 cache
    • dvě jádra, dvě vlákna na jádro
    • TDP 8 W
  • RAM: 1 GB DDR3
  • HDD: 2.5″ SATA, 250 GB
  • Baterie: 6 článků, 11.1V, 4.24Ah
  • Hmotnost: 1.25 kg
  • I/O:
    • WiFi
    • ethernet
    • 3xUSB 2
    • čtečka SD karet
    • VGA výstup
    • zvukový vstup a výstup

Hardwarově to není nic, co by výkonem oslnilo už v době výroby, natožpak teď. Jako nenáročný poznámkový blok ale netbook ujde a když se to vezme kolem a kolem, znám lidi co používají mnohem pomalejší počítače k seriózní práci, takže si není na co stěžovat.

Detail klávesnice

Vlastně jedna věc by se přeci jen našla – klávesnice. Z chiclet klávesnic jsem byl nejdříve nadšený (Lenovo S10-3, Efika MX Smartbook) a to dokonce tak nadšený, že jsem si je pořídil i v desktopové USB podobě do práce a domů. Jenže postupem času jsem zjistil, že mnohem pohodlnější a přesnější je psát na klasické klávesnici. V práci jsem proto vyměnil chicletku za membránovku s plným zdvihem od IBM, doma zatím stále funguju na placaté (ale aktivně sháním nejlépe mechanickou) a u notebooků jsem se s trendem prostě smířil.

Jenže on se dá i tento typ klávesnice udělat lépe nebo hůře: Apple, Lenovo a další mají menší, dobře oddělené klávesy, u kterých není až tak složité se hmatově zorientovat. U Aceru či HP často potkávám placatou klávesnici s rovnými tlačítky, mezi kterými je tak malá mezera, že bez pohledu na potisk prsty správně nesrovnám. Neumím sice psát formálně „všemi deseti“ a už se to asi nikdy nenaučím, nicméně za dvacet let jsem si vytvořil vlastní prstoklad a minimálně osm prstů v něm obvykle zapojených je. Na klávesnici D255 mám problém s použitím více něž čtyř prstů a velikostí to není, je to jen a pouze tím divným provedením klávesnice.

Vnější strana víka notebooku

Provedení bych si dokázal představit jiné i u povrchu těla počítače, lesklé černé plasty jsou náchylné na upatlání, poškrábání a na poškrábání při čištění upatlání. Nicméně jinak se snažím darovanému koni na lacinou kapotáž nehledět, netbook přežil prvních šest let existence a odnesl si z nich jen jen několik škrábanců a v jednom místě mírně přimáčknutou fólii podsvícení, takže ačkoliv vypadá jako dětská hračka, něco vydrží.

Systém

FreeBSD jsem používal poprvé a naposledy zhruba před jedenácti lety a mám na tu dobu dobré vzpomínky. Popravdě řečeno jsem se tenkrát k Linuxu vrátil pouze proto, že mi nestabilní elektrické rozvody na koleji Blanice rozhasily souborový systém na disku natolik, že už nešel opravit a já u sebe měl jen instalační médium Debianu.

Instalace je pro běžného uživatele unix-like systémů přímočará, až překvapivě uživatelsky přívětivá a podpora hardware je nejlepší ze všech BSD variant, které jsem kdy zkoušel. S výjimkou integrované čtečky karet, která nefunguje, a webkamery, kterou jsem ani nezkoušel, jede všechno včetně zvuku a WiFi a to bez doplňování binárních firmwarů či ovladačů.

Power management a škálování frekvence procesoru jsou funkční, jen nebyly ve výchozím stavu zapnuté. Při používání powersave módu (preferuje se takt 1 GHz a na 1.5 se zvyšuje jen při delším souvislém zatížení) zvládne notebook s původní šestičlánkovou baterií pochybné kondice fungovat něco málo přes čtyři hodiny a to i když se snažím LED podsvícením přesvítit otravnou, pouhých osm světelných minut vzdálenou hvězdu. Na rozdíl od Slackware 14.1 na Lenovu T400, na AspireOne D255 ve FreeBSD 10.3 funguje uspávání zaklapnutím víka notebooku, a to zcela bezproblémově a bez nastavování. Už jsem skoro zapomněl, jak příjemné je nemuset čekat na kompletní shutdown systému.

Jediná věc, která mě v systému vytrvale otravovala, je konfigurace WiFi. Neexistuje pro ni žádný uživatelsky přívětivější nástroj (jako jsou linuxové wicd nebo NetManager), takže každé připojení do zabezpečené sítě znamená editaci souboru /etc/wpa_supplicant.conf a spouštění wpa_supplicant s tímto souborem. Dá se na to zvyknout, ale pokud máte patnáct minut někde v cukrárně u kávy, pak zbytečné zdržování nepotěší.

Desktop

FreeBSD nabízí desktopových prostředí celou řadu, já jsem si na vyzkoušení zvolil OpenBox doplněný panelem tint2. Pohyblivým okénkům jsem na notebooku už odvykl, zvláště pak na takto malém. Psion netBook měl programy ve fullscreenu, na Efika MX Smartbooku jsem prakticky od počátku provozoval dwm a na Lenovu T400 ho mám už skoro rok také. Panel jsem konfiguroval několik dní, psal jsem si do něj skripty pro sledování teploty a taktu procesoru a přepínání národní klávesnice, tvořil aplikační menu à la Windows 95, ale zcela popravdě řečeno: už to není styl ovládání, ke kterému bych se chtěl vracet. Tiling manažer (dwm) a k němu prostý příkazový řádek (dmenu), toť vše, co od GUI žádám.

AspireOne_D255-2016_08_18.png

OpenBox a tint2 jsou i na pomalém Atomu dostatečně svižné, paměti mnoho nespotřebují a u desktopu s plnohodnotnou myší nebo trackballem, které vám vlak neustále neháže zleva doprava a zpět, navíc třeba na 24″ displeji se slušným rozlišením – tam si dokážu představit, že jsem s nimi spokojený. Rozhodně bych je upřednostnil před mnohem většími desktopy jako je LXDE či XFce, které jsou dnes mainstreamem vydávány za lehké a nenáročné.


D255 používám zhruba dva měsíce a celkově jsem při nenáročném používání ve vlaku (většinou psaní v geany, sem tam nějaké to gcc, perl či PHP, zřídka GIMP) spokojen. Kilo a čtvrt sice tvoří podstatnou část hmotnosti batohu, který denně na zádech nosím, ale v porovnání s T400 je to malý a lehký notebook a jeho každodenní nošení nepředstavuje problém.

FreeBSD je plně použitelný systém a ačkoliv u něj neplánuju momentálně zůstat – netbook v brzké době dostane 2GB RAM a SSD, které momentálně provozuju v T400, na nějž přijde Slackware 14.2 – je pěkné vědět, že tu je funknční operační systém, ke kterému lze bez obav utéct, až systemd v Linuxu definitivně zvítězí. Zatím ještě nezvítězilo a je třeba své preference naznačit používáním jedné z posledních přežívajících distribucí bez tohoto antiunixového molochu. Jen doufám, že hardware bude podporován alespoň tak dobře jako ve FreeBSD, o tom ale až jindy.