Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Android

K tomuto článku jsem se odhodlal po prodeji svého iPodu touch. Měl jsem tento skvělý přístroj rok a půl, avšak od chvíle, kdy jsem si koupil Xperii mini pro, jsem jej používal méně a méně, takže padlo rozhodnutí poslat jej dále, dokud má alespoň třetinu původní hodnoty. Stolní hodiny, které ve stojánku zdařile nahrazoval, totiž koupím podstatně levněji.

Androíd… Nad dobrého androida není!
Kryton, Červený trpaslík

Znamená to snad ale, že je Android ekvivaentní k iOS nebo jej překonává? Skalní androidisty zklamu: ne. Tady by mohl článek končit, dovolím si ale tuto tezi v několika stech slovech rozvést.

Android je kupa hnoje. Velmi svobodná, báječně konfigurovatelná, nabízející pokročilému uživateli možnost volby, ale bohužel je to kupa hnoje. Vespod je linuxový kernel, který během poslední dekády neuvěřitelně nabobtnal, aby mohl podporovat opravdu všechny stavy propojky J22 na základní desce zapájené čínským dítětem. A nad ním stojí Java, pardon Dalvik. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy byl nezpochybnitelně prokázán v americkém právním systému, takže to musí být pravda, stejně jako že rajče je ovoce. Jakousi optimalizací systému pro konkrétní hardware se obvykle nezabývá výrobce, nýbrž hrstka šílenců, avšak instalací jejich produktu hazardujete se zárukou přístroje.

Výrobce naopak na jakékoliv aktualizace nezřídka kašle, a když je vydá, jsou nekonzistentní s předcházejícími verzemi (prohození potvrzovacích/odmítacích tlačítek, změna způsobu tvorby screenshotu z položky v menu na imbecilní dvojhmat) nebo alespoň zlikvidují nějakou doposud hojně využívanou funkcionalitu (notifikační LEDka už nenotifikuje, natáčení HD videa je rázem nepoužitelné). Někdy je to vše v jednom.

Systém je schopen plného multitaskingu i suspendování aplikací na pozadí, občas se aplikace odložená na pozadí ukončí zcela, zřejmě když dochází paměť a nepotřebná garbáž je zkolektována. Pravidelnost a principy toho, kdy se tak děje jsem doposud nepochopil, protože v seznamu naposledy spuštěných aplikací jsou všechny tři uvedené stavy a po ťuknutí se aplikace přepne, obnoví nebo znovu spustí. Taktéž „zahození“ z tohoto seznamu funguje nad vším, co to ale reálně dělá se neodvažuju ani hádat. Praktickým důsledkem ale je, že zmáčknutí domečku může trvat jakýkoliv časový úsek v rozmezí pět femtosekund až srpen roku 2017.

Jdete takhle po ulici, a jelikož po té ulici chodíte čtvrtým rokem několikrát denně, tak je to celkem nudná záležitost. Paříte proto Bubble Blast 2, který se naopak s 10000 levely hnedtak neomrzí. Tu vás napadne zavolat manželce, takže se chcete přepnout do systému. Na 1GHz procesoru tento úkon trvá zhruba 30 sekund: nejdříve zmizí obraz aktuální aplikace, pak chvíi civíte na černou obrazovku, telefon hřeje do dlaně a pak jste v systémovém launcheru, který se několikrát důrazně překreslí. Uskutečníte hovor (aplikace kontakty je tentokrát extrémně líná) a když chcete pokračovat ve hře, tak tato se spustí znovu a aktuální level začínáte od začátku. Udržet v paměti 30 různobarevných kuliček je zřejmě nad možnosti současné techniky, možná kdybych měl to čtyřjádro a dvě giga paměti…

O pět minut později mám příchozí hovor a po jeho ukončení hra pokračuje tam kde jsem byl, systém se chová zcela odlišně. A takových děsivých story můžu u zálesáckého ohně vykládat více a nebudu sám. Tu se začne sekat přehrávání hudby, onde čekáte na spuštění foťáku tak dlouho, že už není co fotit, a tak dále, a tak dále. Proč se tak děje asi nikdy nezjistím.

Moroženoje

Nevím jestli nás název Ice Cream Sandwich měl připravit na to, že to bude sem-tam tuhnout, ale mě tato ikonka spíš připomíná postavičku z Prehistorika. Tak či tak to perfektně sedí.


iOS je proti tomu krásná, naleštěná, voňavá a funkční fašistická diktatura. Zprofanované „just works“ je dotaženo k dokonalosti, koupíte, vybalíte, vložíte SIMku a fungujete. Nikdy nebudete řešit, že na něco čekáte a ono se to neděje nebo děje pomalu vzdor hardwaru výkonnějšímu vašeho několik let starého notebooku.

Apple od příchodu OS X velmi dbá na prioritu aplikace v popředí, takže na Macu nezažijete frustrující pocit z mrtvého okna, které se vám rozpatlává po obrazovce. Oproti OS 9 blahé paměti je to ale podepřeno i solidním multitaskingem, takže i když dva stejné programy nepoběží nikdy stejně rychle, protože v popředí může být jen jeden, tak hudba nikdy nezaškobrtne.
A tuto uživatelsky přívětivou vlastnost Apple přenesl i na mobilní zařízení, byť za cenu jistých omezení. Aplikace přepnutá do pozadí je vždy suspendována, jen někdy může specifickou část své funkcionality přenést na systémovou službu. Může tedy i nadále datově komunikovat, zvučet, ale nikdy nemůžete doopravdy mít plnohodnotně spuštěné dvě aplikace. Nevýhody zřejmé, výhody ovšem při praktickém používání taky – ono to totiž funguje. Pořád stejně, předvídatelně a dá se na to spolehnout. Také to méně zatěžuje hardware i baterii, takže není třeba mít v mobilu víc jader než v desktopu.

Ovšem na tomto světě je vždy něco za něco. Za funkčnost se platí diktátem a to hned diktátem trojího druhu:

  • Diktatura pořádkového charakteru. Nemůže každý publikovat co chce, je třeba schválit, co projde a co bude zabito hned v počátku. Z jedné strany je to tak správně, nikdo nechce vyhazovat dolary, eura či tenge za nefunkční zbastleniny. Na stranu druhou je zcela na libovůli Apple zakázat cokoliv, co se jim znelíbí – jmenujme třeba emulátory čehokoliv, které se i po čtyřech letech do App Store probojovávají jen obtížně.
  • Diktatura korporátního charakteru. I pokud chcete napsat aplikaci kterou bude zdarma používat asi tak pět lidí, musíte jako vývojář platit 99USD za rok, aby se vaše aplikace vůbec mohla dostat do bodu, kdy ji Apple schválí či zamítne. Je to velmi logické z ekonomického hlediska – vývojáře to nutí plodit doslova desítky aplikací v naději, že se prodá alespoň 99 kousků za rok, aby to pokrylo fixní náklady. Počet aplikací, kterým Apple udává vlastní úspěšnost tak utěšeně roste, i když jsou to z velké části mrtvolky. Je to ovšem velmi opruzné pro různé komunity, které by chtěly používat jednu či dvě vlastní aplikace.
  • Diktatura spasitelského charakteru. My nepotřebujeme hardwarovou klávesnici a blikající LEDku, ergo nepotřebuje ji nikdo z vás. Teď jděte a šiřte toto slovo všude, kam zavítáte. Ano, je tu jeden iPhone a komu nevyhovuje, prostě nebude mít iOS. Tento článek byl napsán na mobilním zařízení a na zařízení bez pořádné klávesnice bych ho rozhodně nepsal. Nemůže jeden kus hardware vyhovovat všem, může vyhovovat maximálně nějakému širšímu průměru, do kterého si kladu za čest nespadat. Nic s tím nenadělám a i kdybych Applu odpustil předcházející dvě diktatury, právě tato je důvod, proč mám Androida a ne iOS.

Ano, jsem nespokojený. Nejsem ani tak nespokojený s Androidem – je to ostatně systém, u kterého si můžu svobodně vybrat na jakém hardware ho chci provozovat, můžu se v něm svobodně vrtat, svobodně si pro něj psát aplikace a svobodně nadávat, jak blbě funguje. Jsem nespokojený s tím, že svět není dokonalý. Přitom by stačilo tak málo – kdyby Apple svoji známou tabulku Pro/Consumer měl i pro mobily a vyplnil obě kategorie patřičným modelem. Jelikož se tak ale asi nikdy nestane, zůstanu u svobodného nadávání.