Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Digitální focení, RAW a tak vůbec

Focení do RAWu je v současnosti velká móda. Je to způsobeno především tím, že i byť jen trochu kvalitní digitální foťák si dnes teoreticky můžeme dopřát z průměrné české výplaty. A tak i lidé, kteří ještě předloni zakládali kinofilm do kompaktů nevalné kvality a jejich poznávacím znamením je, že je najdete na všech jejich fotkách z dovolené (je jedno co to je, ale já tam byl!), fotí bezzrcadlovkami či alespoň levnými zrcadlovkami. Pochopitelně není šance, aby běžný facebookový uživatel (dříve BFU) pobral funkcionalitu takového přístroje sám, jen s manuálem v jedné ruce a mozkem v druhé. A proto stejně jako v 90. letech v oblasti PC, i dnes nastupují pro takovéto lidi chytré časopisy nebo webservery a na nich dříve či později někdo nakousne problematiku focení do RAWu. Uživatel obvykle nemá páru, v čem je rozdíl, ale Máňa z prasečáku říkala že acht, tak jakejch fymf – v menu se prostě vybere RAW+JPEG a je. Na kartu se najednou vejde jen 20% toho co předtím, takže kvalita je zajištěna a většina lidí nikdy ani nezjistí že dál čučí na JPEG, protože ty divné velké soubory s příponou jako když štěká pes nemá čím otevřít.*


Trocha objektivní i subjektivní historie digitálního focení
O této dnešní smutné realitě se bavit nechci. Chci se na začátek vrátit o dobrých dvacet let zpět, kdy komerční digitální fototechnika začínala a dopřát si ji z jednoho platu našinec obvykle nemohl. Křemík byl tenkrát ještě drahý, zatímco práce východopakistánského programátora již relativně levná a navíc tento měl již se zpracováním digitálního obrazu jisté zkušenosti z předchozí práce na naváděcím systému jaderné střely. První digitální foťáky proto fotky ukládaly tak, jak je snímač zachytil a konverze se prováděla softwarově až při importu do počítače. Tehdy byl ještě formát JPEG žhavou novinkou a s grafikou na počítači pracovali převážně profesionálové, kteří chtěli vše beze ztrát detailů, takže se nejčastěji konvertovalo do TIFFu a ten by proti RAWu mnoho paměti ve foťáku neušetřil.

První generace digitálů měla rozlišení kolem 0.3Mpx, takže ani na počítačích té doby nebyla konverze příliš časově náročnou činností, zvláště pokud se konvertovalo do nekomprimovaných bitmap. Za všechny první pokusy jmenujme třeba řadu foťáků QuickTake od Apple z poloviny 90. let. Do megabajtu flash úložiště modelu QuickTake 100 se vešlo osm fotek v plném VGA rozlišení (to je 640×480 pixelů) a jak jsem se přesvědčil před několika lety na ByteFestu, nejpomalejší částí zpracování fotek na dobovém počítači byl jejich přenos po sériovém portu.

Sony Mavica

Poté, co se začala technologie zlevňovat, začalo se digitální focení probojovávat i mezi prostý lid a výrobci celkem správně odhadli, že bude lepší použít pro ukládání díky webu zpopularizovaný JPEG. Ten sice ztrátovou kompresí zhoršuje kvalitu fotky, ale pro uživatele je bezpracný a hlavně zabírá výrazně méně místa, což se hodí zejména pokud jako výrobce oprášíte deset let starý nápad na foťák s disketovkou. Do začátku nového tisíciletí tak většina přístrojů již fotila do JPEGu a naopak – když v roce 2002 vyšla profesionální zrcadlovka Sigma SD9, nad nutností fotit pouze do RAWu si recenzenti jen útrpně klepali na čelo.

Sigma SD9 with Sigma 70-300mm (f/4-5.6) APO DG

Protože se JPEGů na kartu vejde hodně, vznikl zlozvyk cvaknout každou fotku pětkrát, pokaždé s trochu jiným namáčknutím automatické expozice a ono se už doma nějak probere. Vím to, protože jsem dlouho nebyl jiný. S Lumixem jsem na 2GB SD kartu uložil šest set fotek, mazání souboru představuje stisk jedné klávesy a bylo lepší fotky probírat než nějakou nemít. Se Sony Alpha A450 to nebylo jiné, párkrát jsem fotit do RAWu zkusil, ale stále byl ten JPEG na takové to domácí focení jednodušší.

Změna přišla až s pořízením zmiňované Sigmy SD9. Fotí-li foťák pouze do RAWu, nefotí do ničeho jiného a není jiná možnost, než se do problematiky ponořit. Už po pár dnech jsem pochopil, v čem síla focení do RAWu je: Pokud to opravdu výrazně nepoděláte, můžete se věnovat více kompozici fotky, než tomu jestli máte správě vyváženou bílou nebo není snímek trochu nedosvětlený. To už se z dat doladí doma a doladí se to i bez toho, abyste museli spoušť mačkat pětkrát. Pamatuju si například, kolikrát jsem chtěl vyfotit pěkný západ slunce a kolikrát jsem všechny fotky z Alfy smazal, protože byly placaté, bez rozdílu světla/stínu nebo barevně špatné. U RAWu ze Sigmy si fotku „vyvolám“ jak chci a hned napoprvé se mi to povedlo.

IMG09270


Procesorový čas versus čas fotografův
Jak by asi mělo vyplynout z předchozího textu, focení do RAWu odebírá potřebný výpočetní čas z fotoaparátu a přenáší ho na počítač. Zrovna tak odebírá čas nutný pro nastavení parametrů fotografie z doby focení a přenáší ho do doby zpracování. Osobně si stále myslím, že by při vytváření fotky neměl fotograf strávit více času u počítače než u fotoaparátu, nicméně při práci s RAWem to nebývá vždy jednoduché. Tam už vám focený objekt neuteče, a proto se můžete fotce více věnovat.

Fotografův čas
To kolik času strávíte při zpracování u počítače nastavováním kontrastu, saturace, vyvažováním bílé a dalšími věcmi záleží především na tom, jak rychle se spokojíte s tím, co vidítě. Když vám foťák fotí hezky, budete se snažit z něj dostat co nejvíc a zjištění, která kombinace desítky posuvníků je oku nejvíce lahodící, stojí cvik a ten chce čas. Následující tři fotky ukazují o čem to celé je. První fotka (první řádek vlevo) je RAW konvertovaný do JPEGu automaticky bez zásahu fotografa. Software, který naprogramoval nějaký japonec nad fotkou zakouzlí desítkami různých algoritmů a něco z ní vytvoří. Pokud vaše oko a oko japoncovo považují za pěkné totéž, máte vyhráno, už na to nemusíte a ni sáhnout. Pokud oko stejné nemáte, musíte si s fotkou dále hrát, při čemž u mě vznikla druhá fotka (první řádek vpravo). Pro ukázku je tu ještě třetí fotka – takto by vypadala fotka kdyby byla jako JPEG uložena rovnou fotoaparátem, bez dalších úprav, automatických i manuálních. Fotky doporučuji stáhnout v plném rozlišení a otevřít z prohlížeče, který umožňuje plynulé přecházení mezi nimi. Rozdíly budou hned patrné.

IMG09075_auto.jpg IMG09075_custom.jpg IMG09075_x3f.jpg

Procesorový čas
Procesorový čas nutný pro zpracování RAWu je ošemetná věc. Pokud něco ospravedlňuje stále rychlejší a rychlejší procesory, jsou to určitě stále větší a větší pixelová rozlišení foťáků. Pokud máte dostatečně moderní hardware a používáte správný software, nejde o žádnou tragédii. Velmi dobrý nástroj, který ale asi nebude pro každého, je konzolový dcraw. Díky tomu, že autor píše pouze v C a nespoléhá na cizí knihovny více, než je nutné (parametr -DNODEPS při kompilaci zajistí, že stačí pouze standardní posixové .h soubory), lze program přeložit a spustit prakticky na čemkoliv co má procesor a gcc (Amiga OS, BeOS, Linux, BSD, OS X, Windows + cygwin, atd.). Proto jsem jej použil k měření doby nezbytné ke konverzi 8MB velkého souboru X3F vyfoceného Sigmou SD9 (obrázek nádraží z předchozího odstavce) do formátu TIFF.

Stroj, konfigurace Doba zpracování
HP Compaq 8200, Intel Core i3-2130 @ 3.3GHz, Windows 7 2 sekundy
PowerMac G5, IBM PPC970 @ 2GHz, MacOS X 10.5 10 sekund
PowerMac G4, Motorola PPC7400 @ 500MHz, MacOS X 10.4 28 sekund
Elonex 486, AMD 486DX4 @ 120MHz, Windows 95 5 minut a 38 sekund
Amiga 1200, Motorola 68030 @ 50MHz, AmigaOS 3.1 cca 3 hodiny

(Program využívá vždy pouze jedno procesorové jádro.)

Dobově nejbližší použitému foťáku je PowerMac G4, který byl při uvedení SD9 na trhu necelé dva roky. Zpracovávat na něm pár stovek fotek už není záležitost na jeden večer, zvlášť když uvážíme, že pro ruční úpravy parametrů fotky není dcraw příliš vhodný a je třeba použít nějaký grafický nástroj, u nějž jsou všechny úpravy interaktivní. Takový nástroj bývá zpravidla pomalejší, například Sigma Photo Pro je na PowerMac G5 o dobrou třetinu pomalejší než dcraw, ačkoliv vytěžuje naplno oba procesory. Opravdu bez čekání je zpracování až na relativně moderním desktopu, ale pokud bychom deset let starou zrcadlovku nahradili aktuálním modelem Sigma SD1, budeme na tom podobně.


No a k čemu to tedy je?
Tento článek vás, na rozdíl od některých jiných, nechce za každou cenu přesvědčit, abyste do RAWu fotili. Pokud spokojeně fotíte mobilem, pokud si myslíte, že 25Mpx na senzoru velikosti nehtu u malíčku je vážně dobrý nápad, nebo obecně pokud nefotíte kvůli focení samotnému, pak je to pro vás celé k ničemu.

Pokud vás ale focení baví a nevadí vám nad fotkou strávit nějakou tu dobu nad rámec zmáčknutí spouště, má to smysl. Foťte do RAWu, konvertujte ho ručně a piplejte se s tím. Vypadá to lépe a hlavně budete mít pocit, že jste pro dobrou fotku udělali maximum. Tak jsem k němu dospěl já, po deseti letech digitálního focení.

PS: Pokud máte jako jediný počítač Amigu bez FPU, vykašlete se na to taky.


*Toto je nadsázka. Výrobců, kteří by RAWu dávali příponu raw, je ve skutečnosti minimum.