Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda.

Duch technomorouse

Martin Malý včera na svém Retročipu publikoval zamyšlení nad použitím moderních technologií ve prospěch těch starých. Jelikož v jeho příměru o sběratelích veteránů bych patřil spíše do té skupiny, která veteránem jezdí i nakupovat rohlíky, rád bych tu k tomu také pár myšlenek napsal.

Jsem technomorous, nové technologie mě prostě štvou. Není to žádná póza, protože takhle blbou pózu bych si těžko sám od sebe zvolil. Nebylo tomu tak vždycky, byla doba, kdy jsem jezdil po celé prázdniny každé ráno patnáct kilometrů na kole na brigádu, dvanáct i více hodin tam manuálně pracoval a celý výdělek vrazil do nového počítače – psal se rok 2001, vydělal jsem tehdy nějakých 26 tisíc a postavil jsem si za ně PC s procesorem Athlon o taktu 1GHz. V našem maloměstě nikdo jiný tak rychlý počítač neměl.

O půl roku později jsem jel na svůj první ZlínCon a tam viděl Dexe (tehdy vlastně +Gamu), jak na Amize s turbokartou udělá za večer víc, než já na Athlonu za celou dobu od jeho koupě. Od té doby jsem se začal zajímat o počítačovou historii a její malou část si i pořídil. A co je podstatné – zjistil jsem, že většina toho co chci na počítači ve svém volném čase dělat, tam šla pohodlně dělat už před lety a není tak důvod bažit po novinkách. Od té doby jsem si úspěšně koupil nový počítač jen jednou (notebook), pak už se mi to nikdy nepovedlo, ačkoliv jsem to párkrát zkusil. Dříve či později mě ta novinka začne štvát a musí z domu.

Nebudu se tu pouštět do analýz, co je bloatware a co je ekonomická nezbytnost, ono je to v podstatě totéž, jen nahlíženo z různých stran. Je faktem, že průměrný programátor je dnes od počítače oddělen tolika vrstvami, že k počítači samotnému ani nedohlédne. Písku je ale zatím dost a ty čipy z něj někdo vždycky zaplatí a zaplatí je spíš, než by zaplatil opravdu dobrého programátora. Ačkoliv tento ekonomický pohled na věc chápu, nechávám ho ze zásady před dveřmi našeho bytu.

Shodou okolností je to rok, co jsem inženýr přes tyhlety excely a v létě to bude deset let, co se podobnými věcmi i živím. Přesto by mě nenapadlo tahat je do tak skvělého světa, jako je moje domácí výpočetnictví, protože to je svět, který existuje jen proto, aby mě od nich ochránil. Leda snad, že bych chtěl ukázat, že to jde a vytvořit například zobrazovač .scr obrázků v Microsoft Excelu.

Tvůrci to mnoho času nezabere (včera někdy kolem půlnoci jsem se přihlásil k počítači s Windows a Office a v jednu hodinu už jsem spokojeně spal), jen to zobrazování na čtyři sekundy stoprocentně zatíží jedno jádro procesoru Core i3-2120, které běží na 3.3GHz. Shodou okolností je procesor ZX Spectra taktován 1000x níže a přesto umí zobrazit takových obrázků za sekundu určitě o dost více.

A stejně jako je naprosto absurdní zobrazovat obrázky z osmibitu v Excelu, je pro mě absurdní cokoliv podobného dělat ve webovém browseru. Projekty, jako je ColorAce od Martina Bórika nebo ASM80 od Martina Malého sice chápu, fandím jim ale prostě jdou mimo mě. Za vrchol pohodlného prostředí považuju bash a ten najdu všude od dvaceti megahertzů nahoru.

Nedávno jsem četl někde na webu vtip ze sovětského Ruska:

Po Krasnoj ploščadi jde západní turista a vidí dělníka, jak na jedné straně vydloubne dlažební kostky, naloží je na kolečko, odveze je na druhou stranu, kde vydloubne jiné kostky a na jejich místo usadí právě přivezené. Po čtvrthodině pozorování, kdy se cyklus stále opakuje, to turista nevydrží a zeptá se: „Proč to děláte, vždyť je to úplně zbytečná práce?“
Dělník narovná záda a odpoví: „Jo, soudruhu, někdo to dělat musí.“

Ano, být technomorousem je řehole. Ale někdo to dělat musí.

PS: Pokud chcete být absurdní, stahujte tady.