Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

dwm

It simply sucks less.

Už několikrát jsem se tu otřel o téma neobjektové plochy a jednoduchých okenních manažerů. Nikdy jsem je nepovažoval, za nějaký nižší vývojový stupeň, na který je třeba se vykašlat, hned jak se objeví hardware dostatečně výkonný pro honění ikonek po ploše. Vždycky jsem je naopak chápal jako alternativu pro ty, kteří GUI považují za zprijemění práce s více terminály a přesně tito lidé určitě ocení dynamic window manager.

DWM - monocle

Idea dwm je prostinká – štvát pokročilého unixáka svou existencí co nejméně. Má tři režimy zobrazení, devět „pracovních ploch“, lze jej ovládat pomocí klávesových zkratek prakticky běž myši a vše je maximálně přizpůsobeno optimalizaci na rychlost. Rozeberme si ale vyjmenované vlastnosti podrobně.

Tři režimy zobrazení
V dwm lze přepínat mezi třemi režimy zobrazení: monocle, v němž daný program zabírá celou plochu obrazovky, floating, kde jsou klasická okénka a tiled, ve kterém je jedno hlavní okno přes zhruba 60% plochy a ostatní se skládají do zbytku obrazovky. Výchozím režimem je poslední jmenovaný.

Pracovní plochy
Nejsou to vlastně pracovní plochy ale štítky (tags). Každému oknu lze přiřadit těchto štítků více a ono se pak zobrazuje na více plochách. Tradiční okenní manažery umí většinou jen zobrazit okno na jedné ploše nebo na všech, takže chvíli trvá zvyknout si na nové možnosti, ale prostě se to někdy hodí.

Ovládání bez myši
Ovládání počítače myší je hit 80. let. Dneska už všichni víme jak to funguje, všichni si můžeme koupit Mac, Windows nebo nainstalovat Ubuntu a klikat až odepíšeme mikrospínače i těch nejkvalitnějších hlodavců. Když ale nechceme sundavat ruce z klávesnice a nemáme trackpointem vybavenou klávesnici od Lenova, je to s možnostmi operačních systémů tristní. Je tu ale dobrá zpráva, s výjimkou přesunu oken v floating režimu není v dwm myš k ničemu zapotřebí. Spouštění terminálu, tagování, přesun mezi tagy – to vše se dělá pomocí klávesnice. Ve spolupráci s další aplikací z balíku suckless – dmenu – umí velmi rychle hledat a spouštět programy. Stisknete kombinaci Alt-P a napíšete název. Tak jak píšete, název se doplňuje na základě realtime prohledávání disku, kdykoliv můžete zvolit z předvybraných programů.

Rychlost a jednoduchost
Stejně jako já si i autor myslí, že mít v počítači několik nekolikagigahertzových jader neznamená, že se mají zabývat uživatelským rozhraním. Proto je dwm psáno v čistém jazyce C, dle plánu nikdy nepřesáhne 2000 řádků zdrojového kódu a veškerá konfigurace se provádí pomocí modifikace zdrojového kódu před kompilací. Neumí žádné skriptování, vzhledy, pluginy ani další cool vychytávky. Je ale opravdu rychlý a v operační paměti si ho ani nevšimnete.

DWM -  floating

Na PowerBooku G3 s procesorem taktovaným na 500MHz, s 320MB RAM a při běhu z 8GB Compact Flash karty je Debian vybavený dwm jeden z nejrychlejších systémů, se kterými jsem kdy pracoval. Rychlost práce s GUI nijak nezaostává za Mac OS 9 a ten je pro PowerBook přímo vyladěný. Na IntelliStation 185 už snad rychlost nemá ani smysl komentovat. V nejbližší době zkusím dwm dostat i na Efiku v rámci výměny Ubuntu za Debian, slibuju si od toho podstatné zrychlení. Pravděpodobně se dwm ocitne i na čtyřjádrovém Opteronu, který se mi náhodou dostal do rukou.
Prostě mě díky svojí extrémní jednoduchosti tak nějak štve ze všech nejméně.