Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Geopeklo zvané Munzee

Letos jsme na ZX Šumavě, dovolené šampiónů, objevili geolokační hru Munzee. Jelikož nás většina geokešuje, nedalo nám to a vytvořili jsme si účty i v této hře a zkusmo se vypravili do Sušice odlovit několik místních munzee.

Účet na geocaching.com jsem si zakládal v srpnu 2006, když jsem tak brouzdal webem a hledal, k čemu bych – vlastního automobilu nemaje – mohl využít GPS čip v PDA Yakumo Alpha. Geocaching tenkrát nebyl sice úplně neznámý, ale i tak v mém okolí nikdo nekešoval. Když se o pár měsíců později na JHConu o keškách zmínil Sweet128, rozhoupalo mě to k odlovu první krabičky za sochou na horním jindřichohradeckém náměstí (GCVYR0). Pak se na gc.com začali objevovat další spectristi, na pár kačerů jsem narazil i jinde a kešuju v zásadě dodnes, i když poslední rok to bohapustě flákám.
S tím, jak dorazily GPS do každého mobilu šla úroveň geocachingu poněkud dolů, založit kešku totiž zatoužil každý, kdo má jednosměrně průchozí trávicí soustavu. Nicméně díky relativně přísným pravidlům, nutnosti schvalovat každou novou krabici reviewerem a také tím, že nevhodně umístěná keš je dříve či později strhána v komentářích ostatními kačery či ukradena mudly, takže shnilá jablka lze snadno najít a ani se k nim nevypravovat.

Jediné, co mi na keškách vadí (a od technomorouse to možná překvapí) je jejich otravné fyzično. Ta nutnost někde se hrabat, vyhazovat z oblemtaného pytle slimákovité squattery, čitelně vlastní rukou psát na prostor desítek milimetrů čtverečných a ještě být nenápadný při vracení. Máme 21.století a každý z nás tahá v kapse telefon s výpočetním výkonem dostatečným k tomu, aby vlastní rukopis nemusel nikomu, nikdy a nikde ukazovat. Pokud technologie nemají sloužit k tomuhle, pak k čemu vlastně?
Technicky by samozřejmě nebyl problém, aby na každé keši byl NFC čip či alespoň QR kód, které by stačilo načíst bylo by zalogováno. Kdo by chtěl i tak použít nasliněný brk, stále by mohl, ale my, kteří máme prst na tepu doby bychom jen vhodně zamířili a šli dále s veselou myslí a čistýma rukama. Pravidla to ale zatím neumožňují, čímž se dostávám zpět k Munzee. Munzee totiž funge pouze jako systém QR nálepek, které stačí podle souřadnic najít a skenováním zalogovat. Báječné, ne?

Bohužel ne. Munzee totiž nejen, že odbouralo geocachingové fyzično, ono odbouralo i geocachingová omezující pravidla. Nálepky s QR kódy tak opravdu může lepit kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Žádný reviewer neháže klacky pod nohy, nic nevelí lepit na alespoň trochu zajímavá místa a i když existuje alespoň základní omezení určující vzdálenost, v praxi je jeho dodržování pofidérní. Ten naprostý brajgl si jistě umíte představit a pokud ne, podívejte se na následující obrázky.
Munzee v PrazeGeocache v Praze
Srovnání stavu Munzee a Geocachingu v Praze
Abych však nekritizoval bez vyzkoušení, vylovil jsem z krabice od bot uložené ve skříni jeden ze sbírkových telefonů, udělal z něj androidí smartphone a vyrazil cestou z práce směrem na Vyšehrad, což je několik málo kilometrů dlouhá procházka. Kdybych chtěl lovit geocache, potkal bych jich cestou jen pár, munzee jsem ulovil pět desítek a až na jednu čestnou výjimku byly hrozné:
  • Převažují nálepky s kódem na zadní straně dopravních značek. Obvykle není místo jejich nalepení nijak zajímavé, prostě tam jsou. Ty ty lepší mají hint „značka“. V jedné ulici jsem automaticky koukal na všechny značky, spletl jsem se jen jednou, jinak jsem vždycky nějaký ten QR kód objevil.
    IMG_20140728_190313.jpg
    Na jiném místě jsem našel hned dvě dopravni značky, na nichž byly munzee po dvou, i když jejich souřadnice říkaly, že mají být na opačných stranách silnice.
  • Druhá velká skupina, kvalitativně o něco lepší, jsou nálepky na magnetech přilípnuté na spodní stranu zábradlí, v telefoních budkách nebo na zastávkách.
    IMG_20140728_184634.jpg
    Výhoda spočívá v tom, že stačí magnetku nenápadně sundat, naskenovat a vrátit, takže člověk neleze s mobilem v ruce po dopravních značkách a nevypadá jako terorista provádějící předběžné zaměření cíle. Nevýhodou je, že na dostatečně dlouhé zábradlí se jich dá umístit pět až deset.
  • Vzhledem k vysokému počtu munzee, měly ty mnou odlovené většinou do deseti nálezů a zhruba stejné je to ve světovém měřítku: existuje kolem dvou milionů munzee a mají dohromady jen něco přes dvaadvacet milionů nálezů. Desítka nálezů pak znamená maximálně jeden či dva komentáře od nálezců a není se co divit – sám jsem neměl co komentovat, takže jsem prostě jen pípnul a šel dál. Těžko pak selektovat zajímavé a nezajímavé munzee.
  • Mezi cca padesáti nalezenými bylo minimálně osm, které jsem našel jako první. Než najde první lovec obyčejnou městskou geocache, jedná se řádově o minuty či desítky minut, u munzee nestačí ani více než týden, také kdo by chvátal osahávat někam zábradlí. Některé nálepky dokonce zmizí dříve, než je vůbec někdo najde.
  • Ona jediná čestná výjimka je Kostel sv. Pankrace.
    IMG_20140728_185152.jpg
    Text, pravda velmi stručně, obsahuje základní info o objektu, u kterého se kód nachází, objekt sám je zajímavý, munzee je dobře ukryta a musí se hledat. Zážitek mi pokazil jen vpravdě dementní systém komentování na webu munzee.com, který komentář ořízne po neznámém počtu znaků (nikde se nic neodpočítává).
Ani na levelu 10 s 385 body tak pořád nevím, proč bych měl Munzee hrát. Víceproužkistické tendence (body, hodně bodů, rychle!) mě přešly i v geocachingu už poměrně dávno, ano – občas si dám nějaký trail, ale ulovit za den padesát či osmdesát geokeší je zábava, protože jich není padesát či osmdesát v každé druhé ulici, tady mi to zábavné nepřijde.

Důvod k procházce to je jen stěží – obcházet psy vylepšené dopravní značky a zastavovat se každých pár desítek metrů – to pokazí dojem i z tak pěkné části Prahy, jakou je prvorepubliková zástavba Pankráce. To se raději projdu po keškách, s foťákem, na kopec s vysílačkou nebo jen tak.
Navíc plně nabitá 1200mAh baterie čtyři roky starého jednojádrového telefonu (HTC Mini HD) zvládne s pekelně náročnou a pomalou aplikací Munzee fungovat zhruba tak dvě až dvě a půl hodiny, pak je na dně a telefon je rozžhavený. Dle mých pozorování zhruba stejně funguje na SonyEricssonu Xperii Pro, iPhone 5 nebo BlackBerry Z10, takže nějaké dlouhé procházkování nehrozí.

Musím tedy Munzee brát jako podivnou zábavu podivných městských lidí, která mi ani přes upřímnou snahu nic neříká. Je to škoda – chybělo málo a mohl to být nový geocaching, leč nestalo se. Pokud se ale budou i nadále objevovat nálepky na každém existujícím svislém povrchu a nikdo je nebude hledat a logovat, třeba to autorům dojde.