…a komu/čemu jsem tím prospěl.
Je to tak. Žádný počítač není dost rychlý a když je možnost zlepšení, vždycky se po ní sáhne, zvláště když je finančně poměrně nekrvavá. Intelovský iMac byl sice v době uvedení „up to twice as fast“ než předchozí generace, ale to bylo se systémem 10.4.x. Takový Mac OS X Lion je poněkud náročnější, co však s tím? Paměti mám maximum, procesor tam jde sice nacpat o něco málo výkonnější, ale proč ho vlastně kvůli 10% navýšení výkonu shánět, když hrdlo už od počátku věků představuje ta hlučící rotující věc zvaná pevný disk?

Měření rychlosti původního disku.
V principu proti magnetickým médiím nic nemám. Měl jsem rád diskety, ZIPky, JAZZy a mám rád i pevné disky. Ovšem poté, co jsem uklidil data z vnitřního disku na externí, zjistil jsem, že z 250GB mám zaplněných sotva nějakých 45 a tak mě napadlo provést nepříliš drahou výměnu.
Interní disk je dle S.M.A.R.T. statistik v naprostém pořádku a nemá žádné špatné sektory, leč má nakrouceno téměř dva roky nepřetržitého provozu, což je u pět let starého disku dost. Nezanedbatelným faktorem je též moje odvěká a bezdůvodná nedůvěra ve značku Western Digital. Jak postupně mizeli její konkurenti z trhu, vystřídal jsem značky Maxtor, Toshiba, Hitachi či Samsung, ale WD jsem se vždy vyhýbal jak čert kříži. To, že mám jeden exemplář produktu této firmy v počítači, mi už od začátku docela dost vadilo. S daty v bezpečí na 3TB Seagate úložišti jsem tedy pořídil OCZ Agility 4 o kapacitě 64GB a jednoho hnusného podzimního sobotního odpoledne se pustil do výměny.

iMac Core 2 20″ white uvnitř nevypadá nic moc.
Rozlousknout iMac Core 2 20″ White není až taková legrace. Nebýt serveru iFixIt, asi bych se do toho nikdy nepustil, ale s ním je to jen otázka porozumění jednoduchým anglickým pojmům a fotodokumentaci. Když už je takhle člověk uvnitř, nestačí se divit. Útroby vypadají, jakoby je někdo navrhl pro mnohem menší počítač (a ono taky ano, pro iMac 17″) a jen tak hala je vysypal do této kisny. Kde to šlo, je komponenta či kablík přišroubována, kde to nešlo, stačí kus izolačky. Předchozí i následující generace iMacu jsou uvnitř mnohem hezčí, já se musím smířit s tím, že mám ošklivou přechodovou generaci.

Měření rychlosti OCZ Agility 4.
SSD mě vyšlo na zhruba 1500Kč a jelikož jde o notebookovou velikost, investoval jsem další dvě stovky do rámečku stejné značky. Jakkoliv proti značce OCZ nic nemám a (jak se dočtete dále) s diskem jsem spokojen, rámeček navrhovala banda zfetovaných hipíků. Prodloužení tohoto kousku plechu o dva centimetry by asi zvedlo náklady na výrobu nad únosnou mez, a proto rámeček není stejně dlouhý jako 3.5″ disk. To znamená, že pokud disk ve vašem počítači musí z nějakého důvodu být přichycen šrouby v krajních dírách, máte smůlu. Stejně tak jako ji mám já: disk jsem prisrouboval jen na jedné straně, na druhé musí stačit kus lepicí pásky. Naštěstí se to v tom interním bordelu ztratí.
O značce OCZ toho v diskusích sice nenajdete příliš pozitivního, přesto jsem při výběru příliš dlouho neváhal. Třetí a čtvrtá generace jejich SSD v testech nedopadá nijak špatně, přijatelné jsou jak přenosové rychlosti v MB/s, tak i počty I/O operací za sekundu, jimiž je determinována rychlost práce s malými soubory. Váhání mezi dražším Vertexem a levnější Agility jsem jednoznačně rozštípl tím, že výkonostní rozdíl se projevuje až u SATA-3 rozhraní, které nemám (ba co víc, mám jen SATA-1).

Jemný a vkusný výplod marketingového oddělení.
Jak vidíte z ukázek měření rychlosti, SSD je při čtení půlgigových souborů jen zhruba dvakrát rychlejší než pevný disk a při zápisu dokonce jen o polovinu. Práce s počítačem se ale jen málokdy skládá z čtení a zápisu takto velkých souborů a u souborů menších je náskok SSD výraznější. V praxi se subjektivně počítač zdá citelně rychlejší. Systém, který z pevného disku startoval doslova věčnost, je během pár desítek sekund po zmáčknutí zapínacího tlačítka připraven k použití. Aplikace jako Firefox či Mail v Docku zvládnou poskočit sotva jednou, menší programy celý skok ani neprovedou, molochy jako iTunes skočí maximálbě dvakrát. To je zejména u iTunes opravdu velké zrychlení, protože předtím jejich spouštění a načítání knihovny s 3500 skladbami připomínalo trojici školaček se švihadlem.
V neposlední řadě je počítač o poznání tišší a počítám že vyřazení klasického disku o pár procent snížilo už tak relativně nízkou spotřebu energie. Pokud máte srovnatelnou hardwarovou konfiguraci a přemýšlíte o výměně za nový stroj, zkuste nejdříve zvážit výměnu disku za SSD. Ano, výpočetní výkon vám to nepřidá, váš počítač se záhadně neobjeví na seznamu podporovaných pro OS X 10.8, ale práci s ním vám to podstatně zpříjemní a to a nepříliš vysokou cenu.
zaujala ma informácia, že na externom úložisku sú dáta v bezpečí. predpokladám, že tam je raid1, ale je tam aj nejaký monitoring? ako sa dozviem, že mi jeden disk odišiel?
prekvapilo ma, že nárast výkonu diskových operácií je len cca 2x oproti klasickému hdd. predpokladalo by sa, že to bude markantnejšie.
Disk není v žádném RAIDu, je totiž jen jeden. To, že jsou na něm data ve větším bezpečí než na interním disku je čistá statistika – disk je nový, běží pár minut denně a v externím boxu je skvěle chlazený. Proti tomu původní disk je pětiletý a průměrně běžel deset hodin denně. Samozřejmě důležitá data mám ještě i jinde, ale jako odkladiště filmů a různého software pro retro platformy mi přijde Seagate bezpečný dost.
Monitoring disku by šel nejspíš provést přes přihlášení (ssh) přímo do jeho systému (Linux). Tam už se člověk může podívat alespoň do /proč.
A ještě k rychlosti: Na SATA-3 výrobce uvádí r/w 300/200MB/s. Můj iMac má jen SATA-1, čili maximální teoretická rychlost se pohybuje kolem 192MB/s. Pokud SSD dává zhruba 120/90MB/s, pak je to nejspíš řadičem, v testech na technických webech na SATA-3 řadiči dává dvojnásobek.
Je třeba si navíc uvědomit, že klasický disk nedává naměřenou rychlost při všech velikostech souborů, SSD prakticky už níže nejde.
U mojeho iMacu se bojim ho rozdelat, takze SSD asi nebude, a stejne 120GB je pro me hrozne malo.
Já mám dokonce jen 64GB 🙂 120 jsem původně chtěl kupovat, ale po úklidu jsem zjistil, že to nepotřebuju, 3TB je totiž na WiFi-N síti stále k dispozici a to mi naprosto stačí.
logout: Wifi-N? Ty mezi iMacem a diskem nemáš drát? Kolik běží takhle po Wifi-N kopírování? Doma mám totiž Nkovou síť a ty rychlosti ani zdaleka nejdou k tomu, co by to mělo teoreticky dávat.
[5]
Mám to tak připojené z toho důvodu, že disk slouží i pro moje další počítače a brzy si tam začne odkládat data i Lada z notebooku s Vistou, takže disk stejně musí být zapojen do WiFi routeru, který je umí drátově „jen“ 100mbit. Takže jsem neřešil tahání kabelu přes celý byt (byť malý) a rovnou tam všude lezu jen bezdrátem. Dokonce si nejsem ani jistý, že to vlastně v režimu N je, musím se podívat. Disk není ani každý den připojený: dat, která bych vyžadoval denně mám jen minimum. Filmy, hudba a data pro různé emulátory to zvládá i přes WiFi-G.
A co TRIM?
TRIM mi řeší utilita Trim Enabler. Občas ji překontroluju, že se TRIM sám neshodil, ale zatím to funguje.