…a komu/čemu jsem tím prospěl.

Je to tak. Žádný počítač není dost rychlý a když je možnost zlepšení, vždycky se po ní sáhne, zvláště když je finančně poměrně nekrvavá. Intelovský iMac byl sice v době uvedení „up to twice as fast“ než předchozí generace, ale to bylo se systémem 10.4.x. Takový Mac OS X Lion je poněkud náročnější, co však s tím? Paměti mám maximum, procesor tam jde sice nacpat o něco málo výkonnější, ale proč ho vlastně kvůli 10% navýšení výkonu shánět, když hrdlo už od počátku věků představuje ta hlučící rotující věc zvaná pevný disk?

Měření rychlosti původního disku.

V principu proti magnetickým médiím nic nemám. Měl jsem rád diskety, ZIPky, JAZZy a mám rád i pevné disky. Ovšem poté, co jsem uklidil data z vnitřního disku na externí, zjistil jsem, že z 250GB mám zaplněných sotva nějakých 45 a tak mě napadlo provést nepříliš drahou výměnu.
Interní disk je dle S.M.A.R.T. statistik v naprostém pořádku a nemá žádné špatné sektory, leč má nakrouceno téměř dva roky nepřetržitého provozu, což je u pět let starého disku dost. Nezanedbatelným faktorem je též moje odvěká a bezdůvodná nedůvěra ve značku Western Digital. Jak postupně mizeli její konkurenti z trhu, vystřídal jsem značky Maxtor, Toshiba, Hitachi či Samsung, ale WD jsem se vždy vyhýbal jak čert kříži. To, že mám jeden exemplář produktu této firmy v počítači, mi už od začátku docela dost vadilo. S daty v bezpečí na 3TB Seagate úložišti jsem tedy pořídil OCZ Agility 4 o kapacitě 64GB a jednoho hnusného podzimního sobotního odpoledne se pustil do výměny.

iMac Core 2 20″ white uvnitř nevypadá nic moc.

Rozlousknout iMac Core 2 20″ White není až taková legrace. Nebýt serveru iFixIt, asi bych se do toho nikdy nepustil, ale s ním je to jen otázka porozumění jednoduchým anglickým pojmům a fotodokumentaci. Když už je takhle člověk uvnitř, nestačí se divit. Útroby vypadají, jakoby je někdo navrhl pro mnohem menší počítač (a ono taky ano, pro iMac 17″) a jen tak hala je vysypal do této kisny. Kde to šlo, je komponenta či kablík přišroubována, kde to nešlo, stačí kus izolačky. Předchozí i následující generace iMacu jsou uvnitř mnohem hezčí, já se musím smířit s tím, že mám ošklivou přechodovou generaci.

Měření rychlosti OCZ Agility 4.

SSD mě vyšlo na zhruba 1500Kč a jelikož jde o notebookovou velikost, investoval jsem další dvě stovky do rámečku stejné značky. Jakkoliv proti značce OCZ nic nemám a (jak se dočtete dále) s diskem jsem spokojen, rámeček navrhovala banda zfetovaných hipíků. Prodloužení tohoto kousku plechu o dva centimetry by asi zvedlo náklady na výrobu nad únosnou mez, a proto rámeček není stejně dlouhý jako 3.5″ disk. To znamená, že pokud disk ve vašem počítači musí z nějakého důvodu být přichycen šrouby v krajních dírách, máte smůlu. Stejně tak jako ji mám já: disk jsem prisrouboval jen na jedné straně, na druhé musí stačit kus lepicí pásky. Naštěstí se to v tom interním bordelu ztratí.

O značce OCZ toho v diskusích sice nenajdete příliš pozitivního, přesto jsem při výběru příliš dlouho neváhal. Třetí a čtvrtá generace jejich SSD v testech nedopadá nijak špatně, přijatelné jsou jak přenosové rychlosti v MB/s, tak i počty I/O operací za sekundu, jimiž je determinována rychlost práce s malými soubory. Váhání mezi dražším Vertexem a levnější Agility jsem jednoznačně rozštípl tím, že výkonostní rozdíl se projevuje až u SATA-3 rozhraní, které nemám (ba co víc, mám jen SATA-1).

Jemný a vkusný výplod marketingového oddělení.

Jak vidíte z ukázek měření rychlosti, SSD je při čtení půlgigových souborů jen zhruba dvakrát rychlejší než pevný disk a při zápisu dokonce jen o polovinu. Práce s počítačem se ale jen málokdy skládá z čtení a zápisu takto velkých souborů a u souborů menších je náskok SSD výraznější. V praxi se subjektivně počítač zdá citelně rychlejší. Systém, který z pevného disku startoval doslova věčnost, je během pár desítek sekund po zmáčknutí zapínacího tlačítka připraven k použití. Aplikace jako Firefox či Mail v Docku zvládnou poskočit sotva jednou, menší programy celý skok ani neprovedou, molochy jako iTunes skočí maximálbě dvakrát. To je zejména u iTunes opravdu velké zrychlení, protože předtím jejich spouštění a načítání knihovny s 3500 skladbami připomínalo trojici školaček se švihadlem.

V neposlední řadě je počítač o poznání tišší a počítám že vyřazení klasického disku o pár procent snížilo už tak relativně nízkou spotřebu energie. Pokud máte srovnatelnou hardwarovou konfiguraci a přemýšlíte o výměně za nový stroj, zkuste nejdříve zvážit výměnu disku za SSD. Ano, výpočetní výkon vám to nepřidá, váš počítač se záhadně neobjeví na seznamu podporovaných pro OS X 10.8, ale práci s ním vám to podstatně zpříjemní a to a nepříliš vysokou cenu.