Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Jiří Pernes: František Josef I. – nikdy nekorunovaný český král

Můj zájem o historii a monarchii je asi již celkem známý, proto nejspíš nikoho nepřekvapí, že jediná kniha, kterou jsem si do našeho poněkud stísněného bytu nechal na Vánoce nadělit je životopis předposledního rakousko-uherského panovníka.

Republika je státní zřízení krajně nestabilní. Například mezi lety 1918 a 1986 jsme tu měli Republiku Československou (první republika), Republiku Česko-Slovenskou (druhá republika), Protektorát Böhmen und Mähren, opět Republiku Československou (třetí republika a následně lidově-demokratická republika) a Československou socialistickou republiku. Za toto období se nám zde vystřídalo osm prezidentů různých kvalit a náš stát hned několikrát dramaticky změnil ideologii i rozlohu. Ve stejně dlouhém období, jen o sedmdesát let dříve byl na rakouském (rakousko-uherském) trůně jediný člověk, císař a král František Josef, toho jména první.

Jiří Pernes: František Josef I. - nikdy nekorunovaný český král

Během republikánských let se obraz toho mocnáře značně pokřivil a švejkovsko-cimrmanovský pohled na něj přetrvává dodnes. Napravit se to snaží kniha Jiřího Pernese (2005, druhé vydání 2011), která časově začíná už za života Františka I. (děd FJI.), stručně vysvětluje relativně krátkou dobu vlády Ferdinanda I. (strýc FJI.) i jeho abdikaci a následně popisuje život Františka Josefa od doby kdy byl nazýván mladičkým císařem až do éry stařičkého mocnáře.

Kniha je dle mého soudu objektivní a právě proto populární obraz císaře boří. Byl to především zbožný a pracovitý člověk (po celou dobu své vlády vstával ve 3:30 a prakticky po celý zbytek dne pracoval), skromný v jídle i zvycích (proto se dožil na svou dobu požehnaného věku 86 let). Ač značně konzervativní, prošlo pod jeho vládou Rakousko postupně od absolutismu až k všeobecnému hlasovacímu právu (jen pro muže, tehdy ve světě naprosto běžné), centralistický stát se změnil na dualistickou personální unii, došlo k významnému hospodářskému a průmyslovému růstu a kulturnímu i politickému vývoji národů uvnitř monarchie.

Významně finančně přispěl na stavbu Národního divadla a posléze i Národního muzea. Cítil odpor k nacionalismu (českému i německému) a při cestách po českých zemích vždy vyváženě věnoval pozornost oběma národům na tomto území žijícím, což mj. znamená, že hovořil jak německy tak i česky. Právě pangermánský nacionalismus v roce 1871 vyvolal odpor německého obyvatelstva k tzv. fundamentálním článkům, kterými by prakticky došlo k rakousko-českému vyrovnání. Sám císař je podporoval, ovšem nakonec k jejich přijetí nikdy nedošlo, stejně jako se nikdy neuskutečnila česká korunovace při té příležitosti přislíbená.

Jeho osobní život nebyl jednoduchý: jediný syn, korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu. Císařovna Alžběta, kterou velmi miloval, jeho city převážně neopětovala a v roce 1898 na ni byl navíc spáchán úspěšný atentát. Na samém závěru života pak atentátu podlehl i následník trůnu František Ferdinand d’Este a František Josef I. byl nucen začít válku, která způsobila zánik celé říše. Válku, v jejímž ukončení mu zabránila 21.11.1916 smrt.

Kniha se sice relativně špatně shání, kus který jsem dostal byl jeden z posledních, které byly v půlce prosince v Praze skladem, přesto ji k přečtení určitě doporučuji. Vydržela mi celých deset dní, což znamená tempo pouhých 45 stran za den. Takhle pomalu a důkladně jsem už dlouho nic nečetl.