Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Když internet ještě zapáchal přepravními obaly

Vím, zvyčajně se říká „vonět novotou“, ale zvyčajně se ani neříká zvyčajně a já to právě v jednom souvětí použil třikrát. Berte to tak, že nemám rád novoty, a proto přísloví o novotách říkám po svém. Co ale rád mám je vzpomínání na staré dobré časy, kdy jsem to ke smrti stářím měl o kus dál než teď a novoty mi vůbec nevadily.

Jsem na Internetu už celkem dlouho, rozhodně déle než Google. Když se nad tím tak zamyslím, větší část mého života je ta s Internetem a nikoliv ta před ním, takže už něco pamatuju. Poprvé jsem se vyskytl online někdy na přelomu let 1996 a 1997. Celá učebna na našem gymplu o dobré desítce koaxiálním kabelem propojených počítačů se připojovala jedním modemem a přísahal bych, že na něm bylo napsáno 28.8. Počítače v učebně nebyla žádná ořezávatka, nýbrž skoro nové desktopy od Autocontu s Pentiem 75, Windows 95 a Netscape 3.0 Gold. Doma jsem v té době měl Didaktik Gama a teprve s příchodem Internetu jsem pomalu začal mít pocit, že by se nějaké to písíčko mohlo hodit. A právě na tyto blahé a požehnané časy, kdy se ještě nosila nemožná barevná saka, v černých mokasínách bílé ponožky, z rádia k tomu hrál MC Erik & Barbara (wenjumekasonga,sejvadisafajla) a první, co venkovan navštěvoval ve velkoměstě byl McDonald’s, jsem si vzpomněl, když jsem u Dexe v Doupěti objevil knihu Pripojte se k Internetu od Marka Antoše.

Kniha podle tiráže vyšla v roce 1996. V první kapitole je vysvětleno, co to vlastně ten Internet je, což se dneska už tak nějak všeobecně tuší, takže se tu nebudu těmito informacemi zabývat, za zmínku však určitě stojí kapitola druhá, kde je popsáno, jak se připojit:

Internetuchtivý člověk měl dvě možnosti – připojení terminálové a připojení protokolové. To první je čistě textové a tudíž zastaralé a nemoderní, nicméně stačila k němu nějaká ta dva-osm-šestka, protože ovládat modem a tvářit se jako terminál k nějakému vzdálenému počítači bez potíží zvládne. Prakticky se jednalo buď o připojení k unixovému účtu vzdáleného stroje napojeného do Internetu, nebo o připojení k BBS, která vybrané služby Internetu poskytovala. Cena připojení pak byla rovna ceně telefonického hovoru do místa v němž ležel vzdálený počítač, na některých BBS bylo připojení ještě podmíněno zaplacením ročního členského poplatku. Nejznámější subjekty poskytující toto připojení byly Infima a její Infima BBS a dále vydavatel časopisu Bajt – Svaz uživatelů výpočetní techniky.

Druhý způsob – připojení protokolové – je už náročnější, počítač musel mít dost výkonu na komunikaci protokolem SLIP nebo PPP, takže knížka doporučuje to zkoušet alespoň na stroji s ekvivalentem i486 či silnějším. Poskytovalo mnohem více možností než připojení terminálové, ale také tomu odpovídala cena, namátkově tři největší doboví poskytovatelé:
  • CESNet
    Připojení prostřednictvím komutované linky s paušálem 3000Kč/měsíc, a neomezeným počtem hodin online.
  • Internet CZ
    Opět komutovaná linka, měsíční paušály 1, 3, 8 či 12 tisíc Kč a dle výše paušálu 3, 10, 30 nebo 60 hodin připojení. Za další čas se platí 6, 5, 4 resp. 3Kč za minutu.
  • Datac
    Komutovaná linka, paušál 200, 1050, 1950, 2300 nebo 2700 Kč měsíčně, kde nejlevnější paušál nenabízel žádné hodiny zdarma, nejdražší jich měl neomezeně a mezitím byla pásma 20, 80 a 240 hodin. Zřízení připojení stálo 400Kč.
Pokud to nevypadá tragicky, pak je třeba si uvědomit, že komutovaná telefonní linka implikuje placení hovorného k nejbližšímu připojovacímu uzlu konkrétního providera a vše výše uvedené se platí ještě k telefonnímu účtu navíc. Připojovacích uzlů nebylo mnoho, navíc ne každý provider bral i soukromé domácí zákazníky, CESNet například připojoval jen vědecká pracoviště, školy a komerční subjekty, takže doma jste se obvykle museli připojovat přes někoho jiného.
Cesnet, říjen 1995
V knize je i několik mapek síťové infrastruktury jednotlivých providerů, podobných této. Nejlépe na tom byl samozřejmě CESNet s dvojicí zahraničních linek o průtoku 512kb/s, ostatní na tom byli hůře, pokud vůbec měli vlastní zahraniční konektivitu (256kb/s Internet CZ, 128kb/s Datac,…). Také bylo třeba si dávat pozor, zda provider jen využívá CESNet, nebo má vlastní infrastrukturu a pokud ji má, pak zda je lokálně peerovaná, nebo zda spojení z Prahy do Brna budete dělat přes polovinu Evropy.

Kapitoly od trojky dál popisují postupně následující služby: elektronická pošta, FTP, telnet, gopher, WWW, usenet a IRC a kdo by čekal, že webu se věnuje kapitola nejobsáhlejší, velmi by se pletl – nejrozsáhlejší je popis IRC, WWW není ani na druhém či třetím místě. Relativně skromná je i kapitola o gopheru, který se nikdy nerozšířil tak, jako služby ostatní, nicméně je patrné že v polovině 90. let se jednalo o validní zdroj informací nejen ve vysokoškolském prostředí a serverů byly jen na .cz doméně desítky. Dneska jsem tam sám.

Jestli něco vypovídá o dané době velmi dobře, jsou to přílohy C – Seznam zdrojů v ČR a E – Katalog zajímavých adres na Internetu. Dnes je papírový katalog čehokoliv na Internetu tak nesmyslný jako papírový katalog písku na Sahaře nebo kosmického odpadu na orbitě. Tehdy to smysl mělo, na dvakrát šestatřiceti stránkách jsou vyjmenovány významné české webové, gopherové, telnetové, usenetové a FTP servery, hlavní BBSky a ještě je to stručně popsáno a dostává se i místo na něco ze světa. Krásná je zejména ta rozmanitost protokolů – geofyzikální informace najdete nejlépe přes finger či telnet, ekonomické na FTP a biologové používají gopher.

Rozjíždí se ale zejména web a i když vypadá z dnešního pohledu směšně, je tam toho už hodně. Předvolební kampaň pro české volby v roce 1996 se například vedla na krásné adrese http://www.vol.cz/CS/CS/VOLBY96/volby.htm. Hitparáda ESO měla svůj neoficiální web na http://brooklyn.ceu.cz/~kovark/music/hiteso/, oficiální neměla. Pokud do naší krásné vlasti zavítal cizinec, určitě neminul http://sunsite.mff.cuni.cz/czechrep/history/Index.html. Filmoví nadšenci jistě pravidelně navštěvovali Czech Top 20 na adrese http://www.capitol.cz/cz/kultura/film/filmhit/filmlast.html, kde se dozvěděli, které filmy jsou v českých kinech nejnavštěvovanější. Kdo chtěl cestovat, našel na webu i cestovku Marvic Tours, a sice na adrese http://www.inet.cz/home/MARVIC_TOURS.html.

Při pohledu na tyto pekelně dlouhé adresy jsem si nemohl nevybavit, jak jsem po kapsách nosil papírky s URL, které jsem během týdne někde našel a těšil se až je při příští hodině informatiky vyzkouším. Byly přesně takhle dlouhé, protože proklikat se z top-level domény až někam nakonec obvykle nešlo a i kdyby to šlo, nikdo z nás nevěděl, že to jde. URL bylo něco kouzelného, co zadám do Netscape a ono mi ukáže informace. A taky něco záludného, protože jsem už tenkrát psal jako prase a obvykle jsem po sobě celou adresu za pár dní nepřečetl.

Ani se nechce věřit, že je to už tak dávno, byla to totiž zajímavá doba. Doba, kdy okresní město s pětadvaceti tisíci obyvateli mělo k dispozici linku, kterou mám dnes v mobilu poté, co vyčerpám FUP. Doba, kdy se informace o Internetu musely hledat mimo Internet, protože ten byl mimo velká města něčím novým, exotickým a tajuplným. A také samozřejmě doba, kdy mi nové, exotické a tajuplné věci připadaly zajímavé. Žádná z těchto dob se už ale jistojistě nevrátí, škoda. Tak alespoň že existuje dobová liternatura, která tuto historickou epochu občas připomene.