Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Lesk a bída PMR

Jak asi už všeobecně známo, blbnutí s PMR vysílačkami mám rád. Trávím jím nejméně dvanáct dní do roka (PMR Cup), ale občas i nějaký ten čas mezi tím. Ženu mám prozatím tolerantní a jsem toho názoru, že když občas vypadnu z našeho malého bytu, má alespoň příležitost si ode mě odpočinout.

Kromě PMR Cupu a mé vlastní soutěže PMR Kopce se soutěžení v tomto veřejně přístupném pásmu omezuje už jen na Pikador a PMR štafetu, kteréžto obě akce jsou pořádány Jerrym Nové Město a konají se v jeden den. Přeloni jsem ještě k PMR sotva přičichl, vloni mi termín kolidoval s OldConem, výročním setkáním Sdružení Přátel Historických Počítačů, a proto jsem byl letos odhodlán se zúčastnit za každou cenu. Termín jsem od Jerryho dostal už někdy v červnu, OldCon se naplánoval na jiný zářiový víkend a shodou okolností na stejný den připadnuvší sraz po deseti letech od maturity jsem prostě vynechal.

Vstal jsem v sobotu v půl deváté, v deset hodin a dvacet minut jsem parkoval na Ještědce a před jedenáctou jsem stál na vrcholu. Tam jsem ovšem málem leknutím upadl, protože na vyhlídkové terase, ze které normálně vysílám zrovna dokončovala přípravu na závod radioamatérská posádka. Dodávka, několikametrový stožár, další menší o kus dále a zejména masivní přívodní elektrický kabel mě ujistily, že tady asi QRP nepůjde. Zeptal jsem se, jak a kde plánují vysílat a zjistil, že jde o závod ve dvoumetrovém pásmu a výkon bude hezky kulatý 1kW. Už jen během testování této soupravy jsem měl problém se se svým Sencorem SMR-600 dovolat Jerrymu na na dohled vzdálenou Jizeru a tak mi začínalo být jasné, že dnešek nebude jedním z těch skvělých a bezproblémových ještědských portejblů. Odskočil jsem si zpět na Ještědku, vyzkoušel v autě ležící Motorolu MTX-838 a shledal jsem, že tohle nepůjde, protože i na 500m mi ve stanici zřetelně praská a jinak je vesměs ticho (což nikdy předtím nedělalo a že – mírně řečeno – na Ještědu už pár hodin odvysílaných mám).

Vydrápal jsem se tedy zpět nahoru, s HAMy si chvíli popovídal a vyslechnuv si, že s pouťovými hračkami nemám čekat funkčnost, jsem se odhodlal k odjezdu. Po lehkém obědě jsem sedl do našeho Káčka a vyrazil na jediný další kopec, který mám na severu vyzkoušený – na Milešovku.

Cesta tam trvá po dálnici přes Prahu podle Google Maps 1h 53m a přímou čarou po okresních silnicích 1h 58m. Vybral jsem si okresky, protože vrátit se ku Praze, asi bych řešil dilema, zda se na to nevybodnout a účast neodvolat. Nejsem ten typ řidiče, který by si užíval jízdu jen pro jízdu samotnou, ale kdybych jím byl, cestu přes Ralsko a Litoměřice bych si určitě užil – krajina je tam krásná, silnice klikaté a obavu o utržení nápravy jsem měl sotva jednou. Do vesnice Bílka jsem dorazil po třetí hodině, podruhé toho dne zaplatil parkoviště a v 15:30 zahájil výstup. Milešovku jsem s jazykem na triku zdolal za 40 minut a po čtvrté hodině a desáté minutě navázal první spojení. Do začátku štafety jsem stihl drobné zavlažení, převléknutí do nepropoceného oblečení a výstup na vyhlídkovou plošinu místní meteorologické observatoře.

Štafetu jsem si opravdu užil. Slyšel jsem z prvních patnácti stanic všechny, které odpověděly a po návratu štafetového kolíku z Moravy opět všechny stanice od třicítky až do konce. Škoda jen „rušení“ v podobě nejdříve od nějakých zemědělců a následně od instruktorů jakési letecké školy. Obé skupiny jely pod subtónem a zatím co zemědělce jsem ke změně frekvence slušně přesvědčil, letecká škola mi sdělila, že jim jde o život, a proto mají na kanál 7 větší právo a my máme zmizet. S těmito letci je problém prakticky pokaždé: jsou dost vysoko nad krajinou a jejich komunikace je tak spolehlivě slyšet na desítky kilometrů mnohem silněji, než snažení nějakého portejblisty z osmisetmetrového vršku. Přitom se jejich činnost dá chápat jako komerční a nemají tak ve veřejném pásmu co dělat. Od toho jsou tu sdílené kanály nebo profi pásma, náklady na jejich provoz jsou však poněkud vyšší a dotčené firmy raději sázejí životy svých frekventantů na to, že se nenajde nikdo, kdo by jejich signál smáznul a tím je ohrozil.

Po štafetě jsem se na Milešovce zdržel ještě přes dvě hodiny a zkoušel dohnat, co jsem svojí anabází zameškal. Většina portejblistů však ani nečekala na konec času pro Pikador určeného a zabalila to vzápětí po štafetě, což je škoda, protože zejména Luďka Bory na Škarmance a portejblisty z okolí Tábora jsem bral čistě a jasně.

Západ z Milešovky

Když Slunce zapadlo za Krušné hory a na Milešovce se skokově o hezkých pár stupňů ochladilo, vydal jsem se za svitu kapesní mikrobaterky tmavým lesem zpět k autu. Za 25 minut jsem byl u něj a směřoval ku Praze.

Třeba se v nepřátelském znamení Štíra střetl mikrokosmos s makrokosmem. Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti ubohému vysílačkáři. Statistika dne byla totiž následující: V autě jsem strávil téměř čtyři hodiny, což je zhruba i doba, kterou jsem celkově vysílal. Ujel jsem zhruba 330km, pěšky ušel dobrých deset a minimálně jeden výškový kilometr jsem vystoupal. Odhadované náklady zhruba 1100Kč. To vše pro necelé tři desítky spojení (součet Ještěd + Milešovka), což dělá ze soboty asi nejhorší letošní portejbl. Vím, že někteří neměli spojení ani polovinu, ale oni se na rozdíl ode mě nesnaží získat ten hezký pohár v PMR Cupu. Snad to příště půjde líp.