Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

OpenBSD na notebooku (1)

Zcela nedávno začal na root.cz vycházet seriál o instalaci NetBSD na běžném PC-kompatibilním notebooku. Autor seriálu je jistě nadšenec, ale první díl působil tak amatérsky, že se pod ním rozpoutala nekonečná debata, ze které jsem si mimo jiné odnesl tuto zajímavou myšlenku: autoři x86 verze systému jsou povětšinou úplně normální lidé, používají úplně normální, často notebookový hardware a vetšina věcí by tak měla na běžném PC-kompatibilním hardware relativně bezproblémově fungovat.
Opravdu zajímavé – tohle mě osobně nikdy nenapadlo, operační systémy s BSD v názvu, jsem vždy měl zejména za skvělé open source systémy pro alternativní hardware, kterého mám plné skříně. Pro hardware ve velkých bednách s hučícími ventilátory a masivními klávesnicemi. Například OpenBSD spokojeně používám na Sun Ultra 5, kde je dokonce v aktuální verzi svižnější než deset let starý Solaris.
Řekl jsem si ale, že na tom třeba něco bude, stáhl instalační image pro USB flashdisk a jednoho deštivého dovolenkového pátečního večera zkusil OpenBSD nainstalovat na disk, který mám v HP EliteBook 2530p místo DVD mechaniky.

OpenBSD vzniklo v roce 1995 poté, co byl na konci předchozího roku Theo de Raadt, jeden ze zakladatelů NetBSD a člen hlavního vývojářského týmu, vyzván aby rezignoval na své pozice v rámci NetBSD. Jsa tvrdohlavé nátury, opustil projekt NetBSD úplně a o rok a půl později vyšla první verze OpenBSD označená jako 2.0 (číslování navázalo na předchozí číslování NetBSD).
OpenBSD se profiluje jako velmi otevřený (zdrojové kódy systému jsou od počátku přístupné komukoliv přes CVS, což v polovině 90. let nebylo zdaleka tak běžné jako dnes), bezpečný (zdrojáky jsou permanentně auditované) a zejména svobodný (nikdy není distribuován s binárními ovladači, programy šířené pod nesvobodnými licencemi jsou nahrazovány vlastními ekvivalenty) operační systém, který – i když to není hlavním cílem jako třeba u NetBSD – běží na poměrně slušném počtu hardwarových platforem.
Projektu až do dnešních dnů stále šéfuje Theo de Raadt, který je velkým kritikem nesvobodného software a bordelu, který je mezi světovou populací znám jako Linux. Více o jeho názorech se můžete dozvědět například v tomto článku na Forbesu, za vše mluví nejlépe tato věta:

Linux people do what they do because they hate Microsoft.
We do what we do because we love Unix.


Pojďme ale k instalaci samotné. Před jejím započetím je dobré se seznámit se třemi variantami (flavors) OpenBSD:

  • -release Verze vydávaná jednou za půl roku na instalačních CD.
  • -stable Release doplněný o opravy kritických chyb
  • -current Aktuální vývojová verze OpenBSD. Jednou za půl roku je z ní generován -release, který už se nadále nemění až do dalšího -release.

Zvolit si jednu z těchto variant a pamatovat si ji je důležité pro instalaci dalšího software do již nainstalovaného systému. Instalační obrazy najdete například na českém OpenBSD mirroru: release, current. Já zvolil install55.fs ve verzi current.

Instalace OpenBSD

Instalace probíhá ve vizuálně zcela nepřijatelném textovém režimu, což ale osobně považuju za veliké plus. Na těch několik základních otázek není třeba honosného GUI, ostatně pokud dostatečně vládnete instalačním jazykem, nebudete se s instalátorem znát dlouho.

Rozdělení disku

První netradiční věcí, na kterou dosavadní uživatel Linuxu narazí, je rozdělení disku. Systémy BSD se obvykle instalují do jediného oddílu, který si uvnitř rozdělují na tzv. „slices“, tedy jakési oddíly v oddílu. Je zcela jedno, zda instalujete na PC s Master Boot Record tabulkou oddílů, která umí tři hlavní a k nim ještě několik vedlejších oddílů, nebo na Macu s Apple Partition Map, kde pro změnu musí oddíly následovat v určitém pořadí – z hlediska nativních oddílů je použit vždy jeden a systém si už operuje uvnitř něj.
I relativně nepozorný čtenář si všimne, že automatické rozdělení vytváří relativně hodně slices a vlastní „oddíly“ mají adresáře, které by v Linuxu byly v rámci oddílu jednoho. Z různých dokumentů jsem pochopil, že to je spíše tradiční záležitost a ponechal jsem vše tak, jak instalátor chtěl – co roky funguje, nemá se bořit.

Výber balíků k instalaci

Už při bootu je dobré si všimnout, u kterého hardware je napsáno, že jej systém nezná a tudíž nebude během instalace k dispozici. Pokud nerozezná síťová zařízení není příliš dobré chtít instalovat ze síťových mirrorů. Stejně tak to není dobrý nápad, pokud jste v divočině s pouze GPRS připojením, jako jsem byl onoho dne já. Zvolil jsem tedy instalaci pouze balíků obsažených v instalačním obrazu. I tak tam bylo zhruba vše potřebné pro základní fungování počítače, pokud tedy jako já holdujete jednoduchým okenním manažerům (fvwm) a web vám nevadí v textové podobě (lynx).

Průběh instalace

Samotná instalace těch několika balíků byla tak rychlá, že než foťák na mobilu v mém temném doupěti zaostřil, bylo hotovo. Po výběru časového pásma jsem restartoval do nového systému a po chvíli bootování jsem dostal přihlašovací obrazovku.

Přihlašovací dialog

Co jsem zjistil po přihlášení, co funguje, co nefunguje a jak přidat oblíbené programy – o tom bude další díl.