Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Pořádné počítače: Sun Ultra 5

Ano, mám v tom blogování zase nepřiměřeně dlouhou pauzu. Ano, vím to. Je to způsobeno tím, že jsem se – navzdory mým loňským pindům – rozhodl udělat vítr ve svém hardwaru, takže trávím čas konsolidací, focením a prodejem. Když se k tomu ještě přidá drobná jarní choroba, je blog bohužel až tím posledním, nač zrovna myslím. Nastal ale čas s tím něco provést a další díl seriálu o pořádných počítačích je podle mě krokem správným směrem. A to i přesto, že dnešní počítač velkou spoustou lidí za pořádný označován nebývá, ba právě naopak.

Sun Ultra 5 přišel na trh v roce 1998 a jak už z názvu plyne, jednalo se o zástupce řady pracovních stanic, založených na procesoru UltraSPARC. Ovšem od předchozích modelů se v mnoha ohledech zásadně lišil, místo proprietárních a high-endových technologií byly v maximální možné míře použity komponenty PC světa. Počítač tak měl běžný ATX zdroj, namísto SCSI byly osazeny IDE/ATA disky a misto firemního SBUSu obyčejné PCI.

Sun Ultra 5
Zdroj obrázku: Wikipedie

Ultra 1, která řadu tři roky předtím započala, stála téměř $27995, slovy dvacet sedm tisíc devět set devadesát pět amerických dolarů. Ultra 5, ač vyjádřeno v megaherzech procesoru rychlejší, stála téměř přesně desetkrát méně – nejdříve $2995, později $2395. Není se co divit, že se stala komerčním úspěchem a to i přesto, že ji pravověrní sunovští sysadmini nesnášeli a dodnes nesnáší, jak lze snadno dovodit po položení libovolného dotazu na prakticky libovolném diskusním fóru. Často bývá zmiňováno pomalé IDE nebo malá cache procesoru (256kB), obojí ale nijak nevybočuje z tehdejšího PC průměru a je dokonale ospravedlněno cenou.


V době, o které je řeč, jsem si doma užíval své první PC – bazarovou desktopovou 286 maďarské firmy San a i když je mi naprosto jasné, že nemohu na konec století nahlížet optikou tohoto starého „dreku“, přesto se tomu jen stěží bráním. Zatímco já pronikal do tajů TurboPascalu v monochromatickém rozlišení 720×348 pixelů, uživatele low-endu od Sunu přivítalo už po zapnutí počítače rozlišení až 1920×1200. Báječná to doba CRT monitorů, kde bylo pixelů dost pro všechny a byly obzvláště vypečené.

Pracovní plocha prostředí CDE v Solarisu 9

Protože ani dnes, patnáct let poté, nemám nic, co by takovou zobrazovací schopností disponovalo, připojil jsem studiový 22″ CRT monitor Mitsubishi Diamondtron a spokojil se s rozlišením 1600×1200 v 8-bitové barevné hloubce. Prostředí CDE mám opravdu rád. Líbí se mi jeho vektorové fonty, přehledný a jednoduchý správce souborů a málobarevné ikony. V aktuálních verzích Solarisu už ho bohužel nenajdeme, muselo ustoupit GNOME.


Ultra 5 byla dodávána se Solarisem 7 se kterým původně osazených 64MB RAM bohatě stačí. Na mém stroji byl ale předchozím majitelem nainstalován Solaris 9 a ten je na daný hardware přeci jen už dosti náročný. Hned po přihlášení do systému se tak počítač dostává několik megabajtů do swapu a pak se naplno projevuje pomalost IDE disku. Když už jsem tak u toho hardware, je na čase představit mou konfiguraci.

Výpis hardwarové konfigurace

Když jsem při prvních experimentech dokonfiguroval systém, zatoužil jsem po připojení do sítě (motto Sunu netřeba asi připomínat). Kouzlo komerčních unixů je v tom, že v porovnání s dnešním Linuxem se u nich konfiguruje spousta věcí poměrně tajuplně. Ke komerčnímu unixu je totiž obvykle placená podpora a kdyby si síť zvládl nakonfigurovat každý, kde bychom to byli? Stálo mě to docela dost googlení, nakonec jsem však v usenetových archivech našel vše potřebné.
Solaris nepojmenovavá zařízení ustáleně podle jejich typu, nýbrž podle ovladače, který je zpřístupňuje. Ethernet tedy není nějaké banální /dev/eth0, ale můžete si vybrat hned z několika možností:

  • hme (fast ethernet on 220R – 6500)
  • eri (sunfire line)
  • dmfe (v100’s)
  • qfe (Quad ethernet)
  • ce (new interface on some pci cards)
  • le (lance ethernet old 10 mb)

V mém případě je to /dev/hme, použitý stomegabitový čip má totiž kódové označení „happy meal ethernet“. Když jsem našel zařízení, zajásal jsem, když jsem zjistil, že ho ifconfig -a nevidí, jásat jsem přestal. Zařízení bez čísla na konci je totiž systémem nenakonfigurované a tudíž k ničemu. Naštěstí i toto nějaký nováček, který neměl na Sun hotline řešil. Stačí v /etc/path_to_inst zadat správné číslo zařízení, provést následující příkazy a je hotovo. Pohodlné jako odpolední šlofík na hromadě bajonetů.

touch /etc/hostname.hme0
touch /etc/dhcp.hme0
touch /reconfigure
reboot

Samozřejmě, že v deset let starém systému toho na současném Internetu mnoho nepořídíte. Když nebudu počítat programy jako ssh či ftp, zůstává tu akorát Netscape Navigator 4.78, který byl zastaralý už v době, kdy Solaris 9 dorazil na trh a podle toho vypadají i v něm zobrazené weby. Gopher ovšem vypadá stejně dobře jako kdykoliv jindy a kdekoliv jinde.

Netscape Navigator 4.78 a WWWNetscape Navigator 4.78 a Gopher

Více užitečných síťových ani jiných aplikací jsem během dvou letmých večerů neidentifikoval. Neodkládám ale počítač nadlouho. Solaris 7 už jsem sehnal v podobě šesti CD obrazů i s dostatkem software a počítač s ním určitě ožije. Díky použití IDE disků je dnes možné hlučný disk nahradit CompactFlash kartou a stroj používat i tam, kde by pištící SCSI disky jiných stanic rvaly uši. Procesor je chlazen pouze pasivně, celý desktop je profukován jedním ventilátorem u přední stěny a druhým ve zdroji, odhlučnění tak bude otázkou chvilky. Další zážitky můžete ještě očekávat.