Za jídlo, šaty a vzduch otročíme na programech z temných světů

Retro data

Jednoho dne mi v mailboxu přistál zajímavý přeposlaný mail. Jednalo se o žádost o pomoc při archivaci dat z dvacet let starého PowerBooku 165. Nebyla původně adresována mě, ale ikonické figuře české Mac scény – Martinu Lérovi – nad jehož recenzí iMaca jsem slintal už coby mladistvý chlapec. Se slovy „myslel jsem ze vas propojim se znamym, ktery je jeste (nekolikanasobne) vetsi blazen nez jsem ja kdy byl a tohle by hrave vyresil“ přesměroval dotyčného na mě a já jsem jako správný blazen neodmítl.

PowerBook 165 nemá kromě disketové mechaniky žádný port ani slot, který by měl použití v modernějším světě. Žádný ethernet, žádný PCMCIA slot nebo něco podobného. Zato má interní 2.5″ SCSI disk, který nelze prakticky nikam připojit a dva applovské sériové porty, o kterých je možné prohlásit totéž. Pravda, je tu ještě externí microSCSI, ale představa vypalování CD na stroji se 4MB operační paměti mě poněkud děsila, nehledě na fakt, že skrze nefunkční disketovku tam vypalovací software dostanu jen ztěžka.

Když lidé spolupracují, udělají toho mnohem více. Když lidé spolupracují, ušetří čas i peníze. To je důvod, proč má každý Macintosh zabudované síťování. Skoro se vám až chce se divit, proč to ostatní nemají.

Ano. Už v prvních letech s Macem jsem poznal, že není sériový port jako sériový port. Ten applovský má kulatý miniDIN konektor, rychlost od čtvrt po dva megabity, nikdy u něj nemusíte přemýšlet nad křížením a hlavně – v systému se chová jako siť. Propojíte dva počítače, zapnete na nich sdílení souborů a vzápětí vidíte navzájem jejich disky. Žádné laplinkové programy, nastavování přenosových protokolů, rychlostí a dalších opruzů.

Sesíťované PowerBooky

Propojil jsem tedy PowerBook 165 se svým PowerBookem 190, který už má díky PCMCIA slotům nekonečněkrát více prostředků pro komunikaci se současným světem. Stalo se vše výše uvedené a já začal kopírovat. Ovšem kopírování se po pár souborech zastavilo a systém vytuhl. Už jsem zvažoval všechny možné alternativní postupy, zahrnující i SCSI, když jsem si všiml, že je ve zdrojovém stroji nainstalován Connectix RAM Doubler. Tento software je schopen s pomocí několika systémových hacků, účinné komprese a podříznutého obětního kuřete téměř zdvojnásobit velikost operační paměti. Nevím, zda to někdy někomu uspokojivě fungovalo, já to považuji po Internet Exploreru za nejlepší shazovač systému. Vypnul jsem příslušný doplněk a začal znovu kopírovat.
Tentokrát to šlo jak po másle, čímž mám na mysli, že kopírování cca 10MB dat na nasdílenou paměťovou kartu v PCMCIA slotu PowerBooku 190 trvalo zhruba tři a půl hodiny. Data totiž byla ve zhruba 1500 souborech a to je smrt pro většinu síťových protokolů. Režie s kopírováním spojená určitě přesáhla souhrnnou velikost souborů, nehledě na to, že kopírování solidně vytěžovalo cílový počítač, jak patrno z níže umístěného obrázku.

File Sharing Monitor

Data jsem tedy z počítače dostal a tím jsem se dostak k problému číslo dvě: v názvech souborů byla diakritika. Diakritika čitelná v Systému 7.5, nikoliv však v Mac OS X 10.7. Chvíli jsem na ten chumel paznaků civěl a pak mě napadlo nastartovat na PowerMacu G5 Linux a podívat se, jak si s tím poradí. (Ne)poradil si s tím stejně jako OS X, ovšem alespoň nabídl utilitu pro dávkovou konverzi kódování v názvech souborů. Nevím proč utilita některé skupiny znaků vynechala (konkrétně si neporadila zhruba s polovinou „ří“ a všemi výskyty „řá“), ale s těmi už si poradil obyčejný bashový příkaz.

root@Marseille:~# convmv -r -f MacCentralEurRoman -t utf8 ./
root@Marseille:~# find ./ -name '*ޒ*' -execdir bash -c 'mv "$1" "${1//ޒ/ří}"' _ {} \;
root@Marseille:~# find ./ -name '*އ*' -execdir bash -c 'mv "$1" "${1//އ/řá}"' _ {} \;

Když jsem letmo překontroloval, že je už vše v pořádku, strčil jsem kartu opět do počítače s OS X a zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Bůhví, kde ještě jsou jména uložena, starý Mac OS si potrpěl na resource forky a i když je mám rád a považuju je za skvělý způsob oddělení metadat od dat, při přenosu mezi platformami je to skutečná osina.

Nechtělo se mi nad problémem dlouze dumat, tak jsem zkusil malou fintu: Linux vidí názvy dobře, tudíž je dobře zapíše i na náš síťový disk. Síťový disk dostane názvy v pořádku, tudíž je správně předá do OS X. A stalo se.

Na závěr jsem si v AppleWorks ověřil, že je obsah souborů čitelný, hromadně jsem jim doplnil příponu, bez níž se v nových systémech neobejdou a odeslal jsem je majiteli. PowerBook 165 mi zůstal do sbírky, je to celkem cenný přírůstek, protože má výstup na externí monitor a to je nepříliš běžná výbava (stroj má dvě nezávislé grafické karty, jednu kartu s dvěma výstupy nikdo v roce 1992 nevyráběl).

Celá tato příhoda mě inspirovala k vytvoření jisté stránky na mém webu. Uvidíme, zda mě někdy někdo vygooglí a kontaktuje. Střelené datové příběhy pak budou pokračovat.