Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Sběratelé písíček

V posledních několika letech se nám rozmáhá jeden takový ošklivý a neváhám říci zlá, nepěkná případ a věc: Lidi začali sbírat písíčka.

Jsem dalek toho, říkat někomu, zda a co má nebo nemá sbírat. Osobně mám pro sběratelství pochopení: sbíral jsem poštovní známky, sbíral jsem historické a zahraniční mince, sbíral jsem hrací karty DoomTrooper a těm krabicím hardware, které leží dílem na půdě u rodičů, dílem u Dexe v Doupěti, částečně i v plzeňském Sinclair Klubu a také samozřejmě doma ve Kbelích, by se také dalo říkat sbírka.

Sběratelství pro mě ale vždycky bylo zejména získávání zajímavých a unikátních věcí a hádám, že v tom zdaleka nejsem sám. Proto se stávají fronty na nové orazítkované aršíky známek ve sběratelském provedení, ačkoliv stejnou známku vám prodá libovolná pošta. Proto jsou také nejvzácnější známky a mince s nějakou výrobní odlišností, která byla v době jejich uvedení považována za chybu. A proto také nikdy nepochopím sbírání PC kompatibilních počítačů.

Sbírka PC
Sbírka PC ve výtrysku autorovy bujné fantazie

Ono, co je to PC? PC to je bedna, která buď leží, nebo stojí. V ní je povětšinou zelená, někdy i okrová nebo červená základní deska. Na té desce je procesor architektury Intel x86, větší či menšní množsví dalších čipů, paměťových a jiných slotů. K téhle kisně se připojí monitor, klávesnice a myš, celé se to připojí ke zdroji střídavého napětí, případně i stálého Internetu a zmáčkne se zapínací tlačítko. Na monitoru se objeví tabulka, píp, objeví se druhá tabulka, chrochty, chrochty a za chvíli civíme na MS-DOS/M602/Windows/Linux atd. Vždycky je to takové, jediné, co se liší jsou konkrétní hodnoty napsané na konkrétních součástkách.

Bylo jich vyrobeno desítky milionů kusů a do doby, než se tak opravdu stalo, mě ani nenapadlo, že by tohle mohl chtít někdo sbírat. Je to jako sbírat písek. Je úplně jedno, že tenhle písek je ze Sahary, tenhle z Bulharska a tenhle z dětského pískoviště v Golčově Jeníkově – jeho toho moc, všechno to vypadá skoro stejně a i když jistě existuje hodně fascinujících rozdílů, je to pořád hromada dost nudného křemíku.

Jako sběratel bych pochopil sbírku, ve které by mezi řadou jiných počítačů a platforem bylo zastoupeno třeba původní IBM PC, protože to začalo zcela novou a dnes mainstreamovou platformu, nebo Sinclair PC, které sice nebylo komerčně úspěšné, ale je alespoň dostatečně odlišné od ostatních. Ale to, že v téhle šedobéžové krabici je 486DX2, v téhle 486DX a v téhle – považte! – dokonce 486SX je stejně zajímavé jako přímý přenos natírání dřevěného plotu. Tedy vůbec.

Jiný pohled na PC sbírku
Sbírka PC v poněkud abstraktnějším pohledu

Přesto se ale tací lidé najdou. Sbírají komponenty, skládají si z nich další a další PC, která se od sebe v mých očích liší jen pramálo. Sběratelé písíček mají svá diskusní fóra, v nichž probírají své mysteriozní písíčkářské věci. Řeší se tam například zda tisícovka za jednu z výše popsaných uniformních skládaček je už moc, nebo je to ještě v normě. Nadává se tam na potvory, které vykupují procesory Pentium Pro a dolují z nich zlato, protože to je přeci strašná škoda, takhle likvidovat unikátní historický hardware.

Nechápu je, nerozumím jim, ale akceptuju je, fandím jim a co bych to zastíral – čtu pravidelně, co je u nich nového a občas něčím přispěju do debaty, protože občas je předmětem vášnivé historické debaty počítač, který jsem v mládí mohl maximálně tak obdivovat v katalogu nebo jsem kvůli němu trávil prázdniny na brigádách. Čas od času ale celé to písíčkářství někde vypukne naplno a já si naplno uvědomím, že sbírání písíček je vážně divná diagnóza.

Vyhodil jsem Monu Lisu. Sice to byl originál, ale zabírala místo pro mých čtyřicet ročníků Rudého práva a stejně byla bez rámečku a trochu šilhala.

Představte si, že jste sběratel umění a na serveru sběratelů periodik si přečtete tuto citaci. Nebo ani nemusíte být sběratel umění a jen si umíte spočítat, kolikrát vyšel výtisk Rudého práva a kolikrát někdo namaloval originál Mony Lisy.

A přesně tak si připadám, když čtu, že by se neměla dávat PC na recyklaci, protože jsou tu lidi, kteří je sbírají a o pár měsíců později narazím na zmínku, že byla vyhozena KPP800, protože stejně nebyla úplně funkční a bylo třeba víc prostoru pro PC sbírku. Ač má KPP800 k Moně Lise daleko, ať ukážete na jakékoliv PC, složené z jakýchkoliv komponent, bylo ho vyrobeno určitě o alespoň řád více kusů, než KPP800 a z globálního pohledu to tedy – zcela bez ironie – je unikátní historický hardware. A šel pryč proč?

Ač (jak bystrý čtenář jistě už poznal) PC-kompatibilní nepovažuju za nijak zvlášť pozoruhodné, nikdy se mi nestalo, že bych cokoliv jen trochu zajímavého vyhodil, aniž bych to předtím někomu nabídl. Občas dokonce i někde něco zachráním (ano, nakonec jsem mu poskytl útočiště). Teď už to jen naučit sběratele šedobéžových krabic. Chuť na pořádné počítače v nich stejně už nevzbudíme, tak ať je alespoň neničí. Působte i vy na svého lokálního písíčkáře!