Programátoři z pekel zde za šat a stravu programují čipová pseuda. Nyní s favicon!

Švejk v divadle

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsem četl poprvé někdy na gymplu, kdy přesně už si nevybavím. Knihu jsem si hned oblíbil, k maturitě jsem v podstatě nic jiného ani neovládal, ale jelikož jsem si vytáhl téma „Válečná literatura“, prošel jsem se ctí. Od té doby jsem četl Švejka zhruba tak každý rok, takže se dá říct, že mám knihu (i další s ní související) načtenou důkladně.

Velmi dobré filmové zpracování z padesátých let jsem také viděl minimálně tolikrát, kolikrát jsem četl předlohu.

Ovšem s divadelní hrou jsem měl tu čest minulý čtvrtek poprvé…

Lada nám pod stromeček sehnala permanentku do Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Ze čtyř her, které máme předplaceny, je cimrmanovská pouze jedna (Švestka), další tři jsou hry hostujících souborů. A hned první představení na seznamu byl Švejk v divadle v kabaretní podobě, ve které ho nastudovalo Městské divadlo v Mostě.

A jaké to bylo?

  • Bylo to celkem dosti zpěvné. Celé představení je prošpikováno dobovými písněmi – slyšeli jsme pouliční písně, vojenské odrhovačky, ba zazněla i císařská hymna (asi jsem byl jediný na téhle straně divadla, kdo ji nadšeně nahlas zpíval).
  • Bylo to celkem dosti kontaktní. Ne, že by se vyžadovala po divácích nějaká interakce, ale hodně často někdo slezl z jeviště a hrál v hledišti či v uličkách. A zejména když ožralý feldkurát Katz mával špatně zavřenou lahví, pociťoval jsem na košili kontakt i v šesté řadě.
  • Bylo to celkem dosti komorní. Při závěrečné děkovačce jsem napočítal deset herců, z nichž větší část se vystřídala ve třech a více rolích, mezi rolemi se během několika málo minut převlékali za kulisami. Z hmotných rekvizit jmenuji dvě – docela obyčejný psací stůl a docela neobyčejnou postel, která se během představení rozkládáním a překlápěním změnila ve vlakové kupé, kazatelnu a stojan na právě poražené prase.

No a jaké to bylo?

Bylo to prostě skvělé. Tečka. Pořád se něco dělo. Švejk – to jsou desítky postav, desítky scén, scének a vtipů – a oni toho tady zahráli dva díly za dvě hodiny v deseti lidech. Zatím co v popředí někdo zpíval a hrál, za ním se přestavovala scéna a za ní převlékali lidé do dalšího obrazu. Mělo to spád a přísahal bych, že čas běžel nějak rychleji, i když zpocení herci by asi tvrdili něco jiného. Zkrátka a dobře, šel bych hned zítra znovu a opět si to užil.

Jó, Hercegovina – to je lautr rovina…