...musíme si nejdříve definovat rekurzi.



Chtěl jsem si pro svého PowerBooka přeložit emulátor Mini vMac. Basilisk II je sice emulátor mnohem univerzálnější, ale zároveň je to mrcha padavá a spolehlivě už po pár sekundách roztočí ventilátor na maximální otáčky.
Jenže ouha. Zdrojové kódy Mini vMacu jsou distribuovány jako .dsk obraz disku do Mini vMacu a pro překlad je třeba mít tento emulátor funkční, abychom s jeho pomocí mohli vyrobit standardní .tar archiv a jeho obsah po rozbalení zkompilovat na cílové platformě.

Dobrý vtip takhle při pátku.

PowerMacintosh 9600, rok výroby 1997. Upgradovaný na G3/500. 256MB RAM. USB a UltraATA66 řadič. Mac s největším počtem PCI a RAM slotů v historii. A na něm MacOS X 10.3.9.



Dojmy: Zkoušel jsem stejný systém na stejném železe před čtyřmi lety a bylo to prakticky nepoužitelné. Rozdíl byl v jediném – tenkrát jsem ještě neměl ATA řadič od Sonnetu a systém jsem instaloval na interní SCSI. OS X má s interním SCSI zřejmě nějaký problém (není ani vidět v seznamu zařízení v System Profileru, disky na něm připojené také ne, ačkoliv jsou normálně namountované a fungují), protože teď je systém minimálně π-krát rychlejší. Pochopitelně rychlost systémové sběrnice 50MHz je pekelná brzda, ale systém je použitelný. Do příště seženu ještě rychlejší disk (teď je tam jen 2.2GB Seagate Medalist) a flashnu svůj PCI Radeon 7000 (bez podpory Quartz Extreme je to strašně pomalé při každé práci s okny) a uvidíme. Každopádně na počítač dodávaný s MacOS 7.6 je to solidní výkon.

Žádný Mac není příliš starý, to ho jen uživatel neumí používat.

Už od chvíle, kdy jsem provozoval Didaktik Gama na černobílém Bajkalu s uhlopříčkou 63cm preferuji lepší rozlišení na úkor barev. Posléze jsem v roce 2003 na podolských kolejích měl dvouprocesorové PC, jehož karta poskytovala 1024x768 pouze ve 256 barvách. Window Maker uměl krásně ditherovat a tak byla volba snadná.

Dneska jsem ve své nové Quadře 700 zkusil největší rozlišení, kterého je integrovaná grafická karta schopna – 1152x870 bodů a v 16 odstínech šedi je to víc než použitelné. Proč že to vlastně používáme barvy?

Tygr (čili Mac OS X 10.4) se postupně začíná dostávat do stádia, ve kterém platí, že co si člověk nepřekompiluje, to nemá. Pokud je vůbec kompilace možná, pak ale není důvod se do ní nepustit. Když jsem zjistil, že můj oblíbený FTP klient Cyberduck je uvnitř samá Java, šel nemilosrdně z domu a jelikož jediný další použitelný klient je FileZilla nastaly mi kompilační časy. Na úrovni zdrojáků je FileZilla kompatibilní s kdejakým systémem, bohužel autor Mac verze má k dispozici už jen Leoparda (10.5) a tak je binární verze jen pro něj. Naštěstí je k dispozici opravdu pěkný návod, podle kterého je překlad otázkou několika málo hodin (v mé konfiguraci).

Když má doma člověk dvouprocesorové dělo, může dělat víc věcí zároveň. To jsem věděl už v dobách, kdy jsem spokojeně seděl nebo vzdáleně pracoval u své první dvouprocesorové mašiny. Kompilace je ideální příklad – na každém procesoru se dá spustit jedno gcc – výsledek je tu pak mnohem dříve než když tak neučiníme.



Příkaz ps -r -o pcpu,pmem,command pak vidí celou situaci takto:

%CPU %MEM COMMAND

 94.6  3.7 /usr/libexec/gcc/powerpc-apple-darwin8/4.0.1/cc1plus ...

 94.0  0.7 /usr/libexec/gcc/powerpc-apple-darwin8/4.0.1/cc1 ...

Kdo pak potřebuje ty nové, "moderní" počítače?

Už jsem to nevydržel a nainstaloval si v práci Microsoft Virtual Desktop Manager z balíku PowerToys. Moc oken je moc bordelu a jelikož Windows prostě nezvládají poskytovat takový komfort ve správě oken jako Mac (Exposé, atd.), je třeba s tím něco dělat pomocí externí utility. I když tato je prostinká až primitivní, umí vytvořit čtyři plochy, na každé mít jiný wallpaper, jiné spuštěné aplikace a od toho všeho generuje náhled (statický). Přitom je svižná (na 2.66GHz Core2). Jediné co zvládne program zmást jsou programy od Google (Chrome, Talk), které se občas objevují na všech plochách, nebo mezi nimi cestují (přehodit program z plochy na plochu přitom nejde). Pohodlí Maca sice pořád nemám, ale už je to alespoň snesitelné peklo.

Když člověk používá síťové GUI, pak je celý Internet jeho počítačem a každý monitor jeho monitorem. Mám samozřejmě na mysli X Window System, který byl od počátku v první polovině 80. let navržen tak, aby mu bylo vcelku jedno, zda daná aplikace kreslí okénko na lokálním počítači, v sousední místnosti nebo na sousední planetě.

Webový browser viditelný na screenshotu kupříkladu běží někde na Slovensku na Slackware Linuxu, ovšem je vykreslován u mně v práci pomoci Xming serveru. A tak to má být.