Kdybych se narodil jen o pár let dříve, je téměř stoprocentně jisté, že bych býval byl nadšeným amigistou. Nestalo se tak, já se od Didaktiku Gama dostal k PC San-16 s 286kou a nikdy si neužil toho, co zvládne pořádný počítač vybavený 7 MHz procesorem Motorola 68000.

A že toho ve spojení s Amiga OS umí opravdu hodně: Nepamatuju se, že bych měl někdy v rukách tak starý a přitom tak svižně multitaskující počítač. Ano, od procesoru s výkonem 1 MIPS nemůžeme očekávat, že bude dělat věci rychle v dnešním slova smyslu. Ale je pěkné poznat systém, kterému nebrání rozbalování LHA archivu na pozadí v krásně rychlém překreslování oken.



Amigu 600 jsem do Internetu připojil hned jak jsem ji poprvé dostal do ruky, tj. někdy kolem roku 2007. Tehdy se tak stalo pomocí PCMCIA karty 3Com 3c589, která ovšem během série stěhování po Praze dospěla do stavu čisté nepoužitelnosti. Sice je možné s Amiga OS použít WiFi kartu Orinoco Gold, ale naše domácí síť šifruje protokolem, se kterým si se stará dobrá 16-bitová WiFi karta neporadí. Pln skepse jsem do slotu strčil 100mbit kartu Sitecom Fast Ethernet PC Card, kterou jsem koupil předloni v bazaru v Růžovce a kterou jsem nerozeběhal ani pod Windows 95, natožpak v nějakém alternativním operačním systému. Mírně překvapen jsem zjistil, že si rozumí s ovladačem cnet16.device, což je generický ovladač pro všechny "fast ethernet" karty. Výsledek vidíte sami výše. Amiga 600 je v síti, pingá google.com, telnetnul jsem se na talker Atlantis a tím jsem zatím skončil.

Jakmile poleví nápor zkouškového, budu pokračovat ve vztahu s Amigou tam, kde jsem před pár měsíci skončil...

...mezitím se tu opět vynořuje otázka: K čemu vlastně jsou ty nové, "moderní" počítače?

Už dlouho tu nebyl žádný obrázek pracovní plochy, tímto screenshotem to tedy napravuji. Můžete si z něj udělat obrázek o tom, k čemu iPod touch používám: jedná se o první ikonkovou plochu, která je vidět po odemknutí přístroje a mám na ní tedy ty nejpoužívanější aplikace.

Řekl jsem si, že je na čase přestat s teoretizováním a na vlastní kůži si zkusit, zač je toho RISCový assembler. Pořádné tutorialy se zabývají pouze příklady využívajícími linuxové ABI (application binary interface) a tak jsem se po všech těch letech rozhodl na svůj PowerBook nainstalovat Linux.
Proti PC to není v instalační proceduře prakticky vůbec žádný rozdíl, jediné, co je komplikovanější, je rozebíhání AirPort karty. Musí se do ní nahrát firmware, který se dá najít na Internetu, což se ale bez přístupu na Internet špatně realizuje. Naštěstí se nenechám zastavit takovou banalitkou a tak jsem po jednom večeru stahování, instalace a konfigurace mohl prohlásit systém za funkční.
Vrátil jsem se po pěti letech do známého prostředí WindowMakeru, hustopřísnou zeměkouli na pozadí vykresluje program Xplanet. V souvislostí s konfigurací GUI jsem ale zjistil jednu zajímavou věc: Trackpad v PowerBooku je od Synaptics, jedná se tedy o prakticky stejný Touchpad, jako mám v Lenovo S10-3 a jako takový umí mnohem více, než nám Apple v Mac OS X milostivě dovoluje. Minimálně je schopen rozlišit dvouprstá a tříprstá gesta, první z nich se totiž v Linuxu používá na middle-click a druhé na right-click.

No a teď už jen nezbývá než doufat, že mi ten assembler půjde pěkně od ruky.

Jelikož mám už svoji G5 opravenou a spokojeně si ji užívám, je tu příležitost experimentovat se svým dřevěným PC. Disk s Xubuntu jsem bezpečně odložil a do počítače zapojil starší 30GB Western Digital, prostřednictvím nějž se WC-01 stane obětí mých zvrhlých choutek. Jinými slovy, bude se experimentovat s operačními systémy a první na ráně je samozřejmě hacknutý Mac OS X, konkrétně iDeneb ve verzi 10.5.7.

V době kdy vyšel PowerMac G5 vyšel i článek u jistého nejmenovaného nejpopulárnějšího internetového publicisty, kde "jasně dokazoval", že G5 je pomalejší, než nové AMD Athlon64. Když už mám jak G5, tak AMD Athlon64 ze stejné doby (tj. rok 2004), nedalo mi to a spustil jsem Geekbench (vyšší počet bodů = vyšší výkon):

• PowerPC G5 (970), 2.0GHz, dual CPU, highest performance
  • Integer performance: 1902
  • Floating point performance: 2121
• PowerPC G5 (970), 2.0GHz, single CPU, highest performance
  • Integer performance: 1180
  • Floating point performance: 1320
• PowerPC G5 (970), 2.0GHz, single CPU, reduced performance
  • Integer performance: 745
  • Floating point performance: 821
• AMD Athlon64 3200+, 2.2GHz
  • Integer performance: 689
  • Floating point performance: 1218

Hackintosh je celkem použitelný, PC s ním dokonce hřeje méně než v Xubuntu. Nicméně zajímavě se odhaluje prasáckost slavného Apple. V každém okně na výše umístěném screenshotu si můžete všimnout jiného detekovaného CPU a jiné velikosti operační paměti. RAM je správně uvedená v okně About This Mac, procesor je správně v System Profileru. Opravdu by někoho zabilo, kdyby to bylo všude zjišťováno stejným způsobem?

Už v září jsem psal o tom, že si chci postavit ze zbytkových komponent počítač do dřevěné bedny a používat ho coby multimediální přehrávač. Protože jsem se dlouho nedostal k tomu opravit porouchaný PowerMac G5, stala se mezitím z hobby projektu nezbytnost. Než mi dorazí nový zdroj z eBaye nehodlám rozhodně být bez stolního počítače.



Takový zdroj je ovšem útrata v řádech pár tisícovek korun navíc a tak jsem žádnou bednu na míru nestavěl. Koupil jsem hezkou dřevěnou přepravku a vznikl ultrapřenosný Wooden Computer WC-01. Sice je nakonec postaven na Athlonu 64 3200+ a ne na úspornějším Sempronu, ale to vůbec nevadí. Použitá grafická karta – Radeon 7000 – už má také něco za sebou, nicméně v Xubuntu 10.04LTS pohodlně zvládá dva monitory. Některé z běžných Linuxových aplikací (Chromium, Picasa, Pidgin, Transmission, GIMP, GNUmeric) používám i na netbooku ve Windows 7, a tak nemám pocit, že by mi něco zásadního chybělo. Jen ve střihání videa Mac těžko něco nahradí. I když si s PC+Xubuntu momentálně vystačím, doufám že G5 bude po výměně zdroje v pořádku.

Letošní léto je na tomto blogu plné obrázků a videí. Nový el-Kást se bohužel opozdil, protože v mojí G5 s největší pravděpodobností odešel zdroj a tak není kde stříhat. Tento problém se (snad) vyřeší až na konci září, takže do té doby můžete čekat jen další obrázky a pokud najdu během následujících dvou týdnů dovolené čas, tak zase přibyde i nějaký ten text.

Rozhodl jsem se poměrně nedávno, že si stejně jako Noby postavím dřevěné PC (jen poněkud placatější), jehož primárním nasazením bude přehrávání filmů na televizi, pro které se G5 s devíti ventilátory a 300 watty příkonu nehodí. Komponent mi přebývá dost, mimo jiné i procesor AMD Sempron s příkonem 25W.



Pochopitelně je tu otázka, jaký systém si dát na počítač, který má sloužit jako multimediální domácí centrum. Standardní linuxové distribuce jsou pekelné molochy, které nezřídka bootují v řádu minut, tedy nic pro takovéto použití. Než jsem začal zkoumat možnosti specializovaných jednoúčelových systémů, objevil jsem na amigaportal.cz zmínku o AROS Broadway.
Jedná se o distribuci AROSu (o jiné takové jsem tu psal dříve) určenou pro počítače ARES, v nichž jsou právě procesory od AMD. O pověstné svižnosti amiga-like systémů nemá smysl se rozepisovat, už jsem tak učinil ve zmiňovaném starším článku. Jakkoliv nefandím přechodům alternativních platforem na x86, platí že pokud seženu jedinou chybějící komponentu – základní desku se socketem 754 – určitě tu o AROS Broadway bude ještě řeč.

Když mi Art v komentářích k jednomu nedávnému článku psal, že na Macintoshi LC 475 s 68MB RAM otevírá 40 megapixelové fotky, nechtělo se mi tomu věřit. Život ze mě udělal v mnoha ohledech skeptika a stejně jako Churchill nevěřím ničemu, co si sám nezfalšuju. I zapnul jsem Quadru 700, na které mám velmi čerstvou instalaci Systému 7.1 Pro, stáhl z webu mac.org program JPEGView a zkusil něco podobného.



Jelikož mám jen 20MB fyzické paměti a cílem bylo nepoužít paměť virtuální, stáhl jsem z galerie na Flickru "jen" 20mpx fotku a byl velmi zvědav, co se bude dít. Hláška "Not enough memory" hned na počátku mého snažení mě trochu zaskočila, zvlášť když jsem při pohledu do informačního okna "Co je tento Macintosh" zjistil, že paměti je pořád dost a dost. Mezitím jsem ale dopil ranní kávu, mozek začal pracovat a já si uvědomil, že v sedmičkovém systému se aplikace nemůže vydat mimo předem nastavený paměťový limit. Přidělil jsem tedy prohlížeči 16MB a zkusil to znovu. Po 6 minutách a 46 sekundách se fotka opravdu otevřela. Otevírání trvalo tak dlouho převážně kvůli tomu, že Quadra zobrazuje jen 256 barev, a tak program po analyzování fotky vytvořil vhodnou paletu, vyditheroval do ní fotku a zbytek systému (kromě pozadí pracovní plochy) přepnul do monochromatického režimu. Přidělenou paměť o velikosti 16MB ani nespotřeboval celou. Jen pro zajímavost Preview v OS X si po otevření stejného JPEGu vezme 78MB RAM.

Kočkovité názvy operačních systémů nejsou už jen doménou Applu – poslední verze Ubuntu se totiž jmenuje Lucid Lynx.



Na zhruba sedm let starém Pentiu 4, které provozuju u rodičů je Linux jasná volba a to i přes nikdy nepoužitou OEM licenční nálepku s Windows XP, která je na něm nalepena. Po několika neúspěšných pokusech s Hackintoshem jsem na něj opět vrátil Xubuntu, tentokrát v aktuální LTS verzi 10.4. Vzhledové změny, které se od verze 8 udály se mi příliš nelíbily, takže jsem hned po instalaci systému vrátil světlou barvu (styl MurinaVerdeOlivo) a po několika aktualizacích jsem plně spokojen. Spokojen natolik, že ani na mém netbooku už Windows 7 Starter Edition nebudou mít hlavní roli.

Vždycky když někde čtu o tom, že na Macu je nejlepší provázanost hardware a software, je mi to k smíchu. Ať si to přiznáme nebo ne, od běžného PC dneska Mac odlišuje jen o 50% vyšší cena, hezký design a o dva řády lepší operační systém, než má konkurence.

Celá ta "provázanost" pak spočívá v tom, že Apple má proti jiným výrobcům systémů mnohem menší množinu hardware, pro kterou musí odladit ovladače, a tak je mnohem více pravděpodobné, že se mu to povede.



Provázanost hardware podle mě je, když si v systému vyrobíte RAMdisk, překopírujete na něj složku Systém, restartujete počítač a z RAMdisku nabootujete. Data v něm totiž přežila restart a počítač ho chápe jako normální disk, i když se jedná jen o softwarovou konstrukci nad kusem paměti.
Pak už můžete ze sady instalačních disket nainstalovat Systém 7.1.1 Pro. Samozřejmě, že se nebude jednat o diskety skutečné, ale o 11 diskových obrazů, které si pomocí Disk Copy připojíte coby skutečné disky.

Vše ostatní je totiž pseudo.

...musíme si nejdříve definovat rekurzi.



Chtěl jsem si pro svého PowerBooka přeložit emulátor Mini vMac. Basilisk II je sice emulátor mnohem univerzálnější, ale zároveň je to mrcha padavá a spolehlivě už po pár sekundách roztočí ventilátor na maximální otáčky.
Jenže ouha. Zdrojové kódy Mini vMacu jsou distribuovány jako .dsk obraz disku do Mini vMacu a pro překlad je třeba mít tento emulátor funkční, abychom s jeho pomocí mohli vyrobit standardní .tar archiv a jeho obsah po rozbalení zkompilovat na cílové platformě.

Dobrý vtip takhle při pátku.

PowerMacintosh 9600, rok výroby 1997. Upgradovaný na G3/500. 256MB RAM. USB a UltraATA66 řadič. Mac s největším počtem PCI a RAM slotů v historii. A na něm MacOS X 10.3.9.



Dojmy: Zkoušel jsem stejný systém na stejném železe před čtyřmi lety a bylo to prakticky nepoužitelné. Rozdíl byl v jediném – tenkrát jsem ještě neměl ATA řadič od Sonnetu a systém jsem instaloval na interní SCSI. OS X má s interním SCSI zřejmě nějaký problém (není ani vidět v seznamu zařízení v System Profileru, disky na něm připojené také ne, ačkoliv jsou normálně namountované a fungují), protože teď je systém minimálně π-krát rychlejší. Pochopitelně rychlost systémové sběrnice 50MHz je pekelná brzda, ale systém je použitelný. Do příště seženu ještě rychlejší disk (teď je tam jen 2.2GB Seagate Medalist) a flashnu svůj PCI Radeon 7000 (bez podpory Quartz Extreme je to strašně pomalé při každé práci s okny) a uvidíme. Každopádně na počítač dodávaný s MacOS 7.6 je to solidní výkon.

Žádný Mac není příliš starý, to ho jen uživatel neumí používat.

Už od chvíle, kdy jsem provozoval Didaktik Gama na černobílém Bajkalu s uhlopříčkou 63cm preferuji lepší rozlišení na úkor barev. Posléze jsem v roce 2003 na podolských kolejích měl dvouprocesorové PC, jehož karta poskytovala 1024x768 pouze ve 256 barvách. Window Maker uměl krásně ditherovat a tak byla volba snadná.

Dneska jsem ve své nové Quadře 700 zkusil největší rozlišení, kterého je integrovaná grafická karta schopna – 1152x870 bodů a v 16 odstínech šedi je to víc než použitelné. Proč že to vlastně používáme barvy?

ShapeShifter je emulátor Maců s procesory řady Motorola 680x0 pro Amigu, SheepShaver pak emuluje PowerMacy na mnoha různých systémech.

V komentářích k nedávnému článku jsem slíbil, že přetahám z Psion Series 3a články, které tam už několik let leží rozepsané a postupně je zveřejním na blogu. Jenže jak to udělat?
Na samém počátku 90. let nikdo nemohl počítat s tím, že v příštích dvou dekádách Apple několikrát změní procesorovou platformu a jednou celý operační systém a bude stále mít tu drzost říkat tomu Mac. PsionLink, který zajišťuje spojení se šesnáctibitovými SiBo handheldy (zejména Series 3, 3a, 3c, 3mx) proto zná pouze sériové porty Printer a Modem a tím to hasne. Dlouho jsem to řešil pomocí starého PowerBooku, ale ten se po přestěhování odebral do půdního skladiště k rodičům, protože jednopokojový byt je jednopokojový byt.

SheepShaver je natolik kvalitní emulátor, že zvládne tuto činnost pokrýt i v mnohem modernějším systému a na mnohem modernějším železe. Klíčem k úspěchu je redukce USB-RS232, která je v MacOS X podporována a vytvoří zařízení /dev/cu.usbserial. To pak v nastavení SheepShaveru můžeme přiřadit Printer portu a je hotovo – PsionLink se na Psiona připojí a závratnou rychlostí 19200bps s ním vyměňuje data.



Pokud byste chtěli zkoušet SheepShaver, pak poslední verzi v podobě Universal Binary najdete zde. K jeho provozu potřebujete obraz ROM z nějakého PCI Maca a samozřejmě systém, který chcete provozovat. Vše potřebné včetně poměrně podrobného návodu najdete tady.

Tygr (čili Mac OS X 10.4) se postupně začíná dostávat do stádia, ve kterém platí, že co si člověk nepřekompiluje, to nemá. Pokud je vůbec kompilace možná, pak ale není důvod se do ní nepustit. Když jsem zjistil, že můj oblíbený FTP klient Cyberduck je uvnitř samá Java, šel nemilosrdně z domu a jelikož jediný další použitelný klient je FileZilla nastaly mi kompilační časy. Na úrovni zdrojáků je FileZilla kompatibilní s kdejakým systémem, bohužel autor Mac verze má k dispozici už jen Leoparda (10.5) a tak je binární verze jen pro něj. Naštěstí je k dispozici opravdu pěkný návod, podle kterého je překlad otázkou několika málo hodin (v mé konfiguraci).

Když má doma člověk dvouprocesorové dělo, může dělat víc věcí zároveň. To jsem věděl už v dobách, kdy jsem spokojeně seděl nebo vzdáleně pracoval u své první dvouprocesorové mašiny. Kompilace je ideální příklad – na každém procesoru se dá spustit jedno gcc – výsledek je tu pak mnohem dříve než když tak neučiníme.



Příkaz ps -r -o pcpu,pmem,command pak vidí celou situaci takto:

%CPU %MEM COMMAND

 94.6  3.7 /usr/libexec/gcc/powerpc-apple-darwin8/4.0.1/cc1plus ...

 94.0  0.7 /usr/libexec/gcc/powerpc-apple-darwin8/4.0.1/cc1 ...

Kdo pak potřebuje ty nové, "moderní" počítače?

Už jsem to nevydržel a nainstaloval si v práci Microsoft Virtual Desktop Manager z balíku PowerToys. Moc oken je moc bordelu a jelikož Windows prostě nezvládají poskytovat takový komfort ve správě oken jako Mac (Exposé, atd.), je třeba s tím něco dělat pomocí externí utility. I když tato je prostinká až primitivní, umí vytvořit čtyři plochy, na každé mít jiný wallpaper, jiné spuštěné aplikace a od toho všeho generuje náhled (statický). Přitom je svižná (na 2.66GHz Core2). Jediné co zvládne program zmást jsou programy od Google (Chrome, Talk), které se občas objevují na všech plochách, nebo mezi nimi cestují (přehodit program z plochy na plochu přitom nejde). Pohodlí Maca sice pořád nemám, ale už je to alespoň snesitelné peklo.

Když člověk používá síťové GUI, pak je celý Internet jeho počítačem a každý monitor jeho monitorem. Mám samozřejmě na mysli X Window System, který byl od počátku v první polovině 80. let navržen tak, aby mu bylo vcelku jedno, zda daná aplikace kreslí okénko na lokálním počítači, v sousední místnosti nebo na sousední planetě.

Webový browser viditelný na screenshotu kupříkladu běží někde na Slovensku na Slackware Linuxu, ovšem je vykreslován u mně v práci pomoci Xming serveru. A tak to má být.

Neodolal jsem a připojil jsem ho ke svému PowerMacu G4. Zdá se, že ATi Radeon 7500 nemá s takto velkým rozlišením žádné problémy. Systém jede svižně a Exposé i Dashboard bez viditelného zpomalení. Zajímavé, že integrovaná grafika v Intel Mac mini už na podobném rozlišení znatelně nestíhala.



Pro porovnání nabízím ještě screenshot z počítače, který jsem k tomuto monitoru postavil. Jde o PC vybavené procesorem AMD Athlon64x2 na frekvenci 2.8GHz, se 4GB RAM a integrovanou grafickou kartou od nVidie. Operační systém je Windows Vista.

První screenshot je z mého PowerMac G4 dual 500, o kterém se můžete něco málo dočíst tady. Podařilo se mi do něj nacpat prozatím 1.5GB RAM z 2.0GB možných a musím říct, že můj Tygr jen tak tiše přede blahem (ne, nemám zatím nutkavou potřebu přecházet na jiné kočky, ať jsou sněžné, jak chtějí).



O víkendu jsem psal esej do posledního předmětu mého bakalářského studia a to na téma vývoje uživatelského rozhraní. Abych věděl o čem mluvím, rozeběhal jsem emulátor/simulátor minicomputeru PDP-8/E. Duální G4 ho samozřejmě zvládá emulovat s prstem v nose a vytížením v řádech několika málo desítek procent (z 200% možných). Proto není problém pomocí aplikace Televio zároveň poslouchat FM rádio z TV tuneru umístěného v PCI slotu.