Za tuto dobu jsem bydlel na třech různých místech, oženil se, vystřídal tři různé notebooky, minimálně dvojnásobek stolních počítačů a mobilů a odlovil většinu ze svých 744 kešek.
Za tuto dobu jsem zde publikoval 408 kvalitních a ještě kvalitnějších článků (včetně tohoto), přilákal 100750 návštěvníků, kteří zde nápáchali skoro 175000 návštěv a dostal se aktuálně na 109. místo v žebříčku 2905 blogů hostovaných na bloguje.cz. Podle TOPlist.cz jsem na pozici 576 z celkem 13951 webů v kategorii Weblogy.
Za tuto dobu mě chuť do psaní několikrát opustila a zas se vrátila, psát mě ale bavit nepřestalo a vypadá to, že nepřestane. Takže si k pětiletí upřímně gratuluju, blogu přeju alespoň dalších pět let a vám všem ostatním přeju, abyste tu občas našli něco zajímavého k přečtení. Pokud se tak už stalo, jistě blog oceníte pomocí níže umístěného tlačítka. To víte, náklady jsou značné.
Shucon patří mezi nejluxusnější dovolené snů a spektráckou slezinou dohromady. Kdo kdy někdy strávil na Shuconu alespoň jediný den, počítá sekundy do dalšího Shuconu.
Na Shuconu se vypije nejvíce piva na světě, skvělé hlášky padají každou minutu a o zábavu zde není nouze. Jedině na Shuconu můžete získat řád Měděného lamera a to přímo od samotného generála TDM, který vede armádu proti nenasytným patyzonům, kteří mají zbraně nechutných kalibrů, jako je třeba blyznablaster.
Na Shuconu zapomenete na běžné starosti pracovního dne a pokud vypnete mobil, po skončení Shuconu ani nebudete umět trefit do svého zaměstnání a opicí to nebude.
Kdo nebyl na Shuconu, jako by nežil.
ShuCon je třeba zažít. Je třeba mít rád ZX Spectrum. Je třeba bojovat statečně proti nemilosrdným a krutým Patyzonům, kteří chtějí zotročit lidstvo. Je třeba pít pivo a tequillu. Je třeba koukat na kvalitní filmy. Je třeba nadávat na Windows. Je třeba pravidelně geocachovat. Je třeba provádět nepravděpodobné skoky do bazénu. Je třeba používat oslovení "p*čo" místo všech čárek, spojek, předložek a mezer v každé větě. Je třeba se jednou za rok sejít na týden či dva. Je třeba zažít ShuCon.
Díky lamerovi Pinkymu za tuto krásnou pozvánku. Těch necelých sedmnáct a půl milionu sekund do začátku ShuConu 2012 mi rázem plyne radostněji.
V posledních deseti dnech jsem postupně přesouval na blog do sekce Pocket Bits většinu článků ze serveru MojeCentro.cz, jehož provoz jsem se rozhodl po dvou letech ukončit. Po vyhlášení konce webOS a palmovské divize v rámci HP jsem totiž své krásně zachovalé perleťově černé nebrandované Centro s originálním balením a příslušenstvím uložil do sbírky coby posvátnou relikvii lepších časů a přešel jinam. Pokud chcete kompletní seznam těchto přesunutých článků, čtěte dále...
Už vloni na Krétě jsem si psal deník. Bohužel jsem toho po pár pro zahlcení vstupů zážitky nechal. Letos v Krkonoších jsem to ale vzal vážně. Pohodlně se usaďte, tady je první část.
Týdení odmlka po restartu blogu byla způsobena mojí dovolenou v Krkonoších. Vylezl jsem si na Sněžku, Černou horu, Javorku a Pomezní boudy, udělal několik PMR DX spojení a pořídil dalších šest turistických známek.
Celkově jich mám aktuálně 36. V porovnání s paní, která bydlela ve stejném penzionu jako my, měla jich přes 800 a byla v jejich počtu v první stovce českých turistů, jsem žabař a vím to.
Známku si kupuju pouze na zajímavém místě, na které jsem se dostal, neplánuju si cesty tak aby byly po místech, kde se dají sehnat známky. Doufám, že i tímhle stylem bude známek i nadále přibývat.
Po ShuConu jsem naznačil, že bych mohl mít na svůj blog zase o něco víc času, ale ať se na to podívám z jakéhokoliv úhlu, nestalo se tak. Ptám se sám sebe: "Proč?"
Je to bez týdne měsíc, co se zde rozhostilo blogové ticho. Po konci zkouškového jsem odjel na nejlepší dovolenou všech dob, ShuCon ve verzi 2011 a ten jsem si nechtěl kazit jakýmkoliv zbytečným stykem okolním světem. Za deset dní jsem uskutečnil jediný telefonát mimo účastníky akce a internetový přístup omezil s výjimkou Instagramu jen pro čtení.
Blog ale má už z podstaty svého názvu deníkem, tak tedy co se dělo?
Na živě.cz toho moc inspirujícího není. Polovina článků má jen vyvolat flame v diskusi a zajistit tak větší úspěšnost PPC reklamy, druhá polovina je složena z překladů, dojmů, adorací a dalších, odrostlé technoteenagery přitahujících novinářských perel. Přesto se mi tam zalíbila série článků technologiích, které používají jednotliví redaktoři.
Našel jsem si pár minut a probral se kategoriemi příspěvků. Dvě z nich jsem zrušil a jejich obsah přesunul do rubriky Život, blog a já:
FotoBlog – zlatá doba této rubriky – rok 2009 – už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Pár měsíců už mám za tímto účelem vytvořený fotoblog na tumblr.com, kam hážu instragramové low-res fotky z iPodu touch a líbí se mi to tak víc, než focení "dospělým" foťákem.
Občas člověk musí urazit cestu od 2mpx kompaktu až k 14mpx zrcadlovce aby zjistil, že o počet bodů vlastně nejde. Možná, že až nechám konečně zrcadlovku vyčistit, začnu zase plodit nějaké zajímavé fotky tohoto formátu, ale momentálně mi nepřijde logické udržovat tu kvůli tomu duplicitní rubriku.
ShuCon – není to z nedostatku respektu k této astrální pseudo akci, právě naopak. Není důstojné, aby věc takto hluboko promlouvající do mého života trpěla v živořící rubrice. Raději si rovnou přiznám, že kde je ShuCon, tam to žije...
Vzhledem k zániku FotoBlogu jsem ScreenBlog přejmenoval na Screenshots a to je k prvním rozsáhlejším strukturálním změnám po mnoha měsících vše. Skutečně doufám, že po mém posledním zkouškovém období nastane opět doba zvýšeného blogování a videocastování...
Poslední dobou jde blog celkem do háje. Blíží se konec mého posledního výukového semestru, není čas a když už se nějaká ta hodinka najde, tak raději programuju pro PalmOS nebo o Palmech alespoň něco píšu na MojeCentro.
Přesto jsem během tohoto týdne napsal dvě středně dlouhé facebookové notes a přijde mi škoda je tu alespoň s krátkým komentářem neuveřejnit.
K smrti nenávidím nakupování oblečení. Mám kupu triček a košil, které zásadně žehlím až před použitím, jedny džíny, jedny tepláky, dvoje pracovní kalhoty a to celé částečně v letní a zimní verzi, konec seznamu. Módní trendy nesleduju, věci nosím do té doby, dokud nepřestane po mnohonásobném praní být poznatelná jejich původní barva, což je vzhledem k mojí oblibě v odstínech hnědé, šedé a béžové pekelně dlouho. Když je třeba něco obměnit, je to pro mě černý den. Takový černý den nastal předminulý týden, kdy skoro po dvou letech dosloužily jedny kalhoty a já musel chtě-nechtě vyrazit do obchodu.
Tato fotka je sice už poněkud staršího data, ale myslím že má své kouzlo. Při balení nějakých věcí do standardní banánové krabice se Bertík, můj tehdejší kocour, dostal pod odložené víko této krabice a bočním otvorem bedlivě sledoval své okolí.
Opět je tu 29.12. a je opět čas zveřejnit letošní PFku. Nepustil jsem se do žádného koderského počinu jako vloni, letos jsem si na Vánoce užíval čistého osmibitového potěšení v podobě počítače Pravetz 8A. Jedná se o bulharský klon proslulého Apple IIe (vyrobený v roce 1988) a já jsem se rozhodl na něm v BASICu spáchat čistě statické novoroční přání.
Tuhle fotku jsem včera "cvaknul" na Rašínově nábřeží svým mobilem. Komunikátory s Windows Mobile jsou proslulé tím, že měly foťáky dlouho velmi pozadu vůči zbytku mobilního světa.
I můj Samsung SGH-i600 má jen 1.3mpix kamerku a fotit s ní umí maximálne v rozlišení 1280x960. Naštěstí se výrobce rozhodl dohnat tento nedostatek poměrně velkou (na mobil a zvláště na tři roky starý mobil) optikou. Proto se s ním dá občas vyfotit i celkem pěkná fotka.
To, že jsem technomorous je známý fakt. I když to tak asi nikomu jinému nepřipadá, já vidím u kvality nových technologií jednoznačně sestupnou tendenci.
Po Twitteru a Facebooku jsem se rozhodl zveřejnit svojí letošní PFku i zde: To jsem se takhle rozhodl, že po všech těch letech lamerismu zkusím o vánočních svátcích přičichnout k x86 assembleru. První nesmělý dokončený pokus je prostinké intro, kterým chci vám všem popřát hodně štěstí v novém roce. Nečekejte nic zásadního, je to jen obrázek, paleta a textový scroller. Odladěno v DOSBoxu, takže doporučuji spouštět v něm. Na reálné 386ce to zkusím a odladím příležitostně.
Konec roku je tradičně dobou bilancování. Nevím, proč je ale umístěn zrovna takto blbě (Napadlo vás někdy proč September, October, November a December neodpovídají pořadím v kalendáři svému názvu?), protože venkovní ohyzdné teploty pak člověka ponoukají k negativnímu zkreslování. Pokusím se to ale vzít optimisticky.
Jel jsem takhle tramvají číslo 24 z Palmovky do Nuslí. Poté co vystoupila banda mňoukajících Poláků přistoupila dvojka zhruba čtyřicetiletých vláčkových modelářů jedoucích pravděpodobně z nějaké burzy. Celou cestu pak vášnivě debatovali o lokomotivě, kterou se jednomu z nich podařilo ukořistit jako nefunkční a tématem byl sto a jeden banální důvod, proč mašinka nejede a jak ji opravit.
První moje myšlenky byly, že se jedná o totální cvoky. Pak jsem se ale zamyslel ještě jednou. Fakt, že jsem v mínus jedenácti stupních jel tramvají s dvacetikilovým hliníkovým PowerMacem G5 mně dovedl k závěru, jenž jsem vyjádřil nadpisem tohoto článku. Vydám-li se totiž pro velkou, studenou a těžkou obludu v cholerovém počasí jen proto, že když už mám Macy všech ostatních PowerPC generací, musím mít i toho posledního a vůbec mně nezastaví taková banalitka, že není zcela funkční – to nemůže znamenat nic jiného, než že každý jsme blázen svého druhu.
A já mám takové blázny rád. Kdo nic nesbírá, ničemu se nevěnuje a o nic se nezajímá – to je vlastně chudák. Žít bez koníčků musí přeci být strašná nuda. Mám rád svoje Macy, svoje Speccy, Sinclair Klub Plzeň, pravidelné i nepravidelné srazy a akce a všechny se kterýma si můžu o těchto věcech pokecat. Bláznům všeho druhu zdar!
Praha je pro mně město kontrastů. Byli jsme dneska obhlédnout obřadní síň na Chvalském zámku v Horních Počernicích a právě tam jsem vyfotil následující fotku. Jen v Praze se vám může stát, že obdivujete klidný zámek s tvrzí a kostelíkem, otočíte se, popojdete pár stovek metrů a vyfotíte tohle:
Myslím, že mně (narozdíl od slušné řádky prominentů) nemůže nikdo nařknout z podezřelého rychlostudia. Studoval jsem bakalářsky plných šest let (2003 – 2009), na dvou různých školách, postupně tři různé obory a státní zkoušky jsem skládal v červnu letošního roku. Nemám zdání, zda se moje práce na téma Návrh interakce školního informačního systému VOŠIS s vybranými internetovými službami vyskytuje ve školní knihovně a tak jsem ji preventivně umístil na svůj web. Pokud chcete, přečtěte si ji. Má zcela standardní délku, byla vysázena v LaTeXu a stejně jako ústní zkouška byla ohodnocena výborně.
Ostrava je krásné zelené město s upraveným centrem. Přesto každý od ní očekává hlavně to industriálno, kterým proslula. Je to možná chyba, ale i když jsem zvládl čtyři hodiny obdivovat kostely a domy, nenechal jsem si ujít ani národní kulturní památku ve Vitkovicích – vysokou pec, plynojem na kychtový plyn a energetickou centrálu. Celý komplex má procházet rekonstrukcí a začleněním do moderní zástavby, která je v jeho okolí plánována a tak jsem rád, že jsem to stihl ještě v době, kdy celý komplex vypadá, jako by poslední šichta odešla před několika málo hodinami.
Ráno jsme se odhlásili na chatě, kde jsme bydleli a po snídani v nedalekém hotelu jsme vyrazili do Ostravy. Tady jsme se ubytovali, pozdně poobědvali či spíše povečeřeli a pak už nastal čas akorát na jednu středně dlouhou expozici na rušné křižovatce u Domu sester v Porubě.
Poslední den v Beskydech jsme vlastně nebyli v Beskydech, ale ve Vsetínských vrších. Vylezli jsme na kopec Vysoká, který má přesně 1 KiBiMetr (pokud máte zmatek v jednotkách: je to 1024 metrů), cestou jsme navštívili vyschlé prameny obou Bečev. Potkali jsme při tom nejedno malebné zákoutí.
Nezáleží na tom, zda zrovna ShuCon je, nebo není. Pravý ShuConer prostě jde a ShuCon si udělá, i kdyby jen na 90 minut. Zhruba tolik zabrala obnova ShuCache v novém umístění a procházka po okolí Al Chajdy, která smutná čeká, až ji zase někdo obydlí.
V nedalekých Šumicích jsem si pak pro zvednutí nálady udělal alespoň detail kytičky.
Po dvoudenním odpočinku byl opět čas na nějaký ten výšlap. Úterý tedy patřilo cca 8km dlouhému výstupu z Dolní Bečvy (418 m n. m.) na Radhošť (1129 m n. m.). Na vrcholu jsem potkal prvního Radegasta a cestou po hřebeni na Pustevny toho druhého. Stáli oba za to.
V pondělí jsme navštívili muzeum v Rožnově. Pokud se chcete podívat, jak se na Valašsku žilo v minulých dobách, můžu vám návštěvu jen doporučit. Obzvláště stará pila na vodní pohon je něco nepopsatelného, nutno vidět na vlastní oči.
V následujících dnech se nacházím na dovolené. Nečekejte proto prosím nějaké vyčerpávající technické články. Místo toho ve FotoBlogu každý den přibyde jedna fotka, která bude daný den vystihovat. Enjoy!
Valná většina lidí nemá pavouky ráda a musím se přiznat, že se řadím mezi ně. Chlupaté potvory s osmi nohama a podivnýma očima rozhodně nepatří mezi mé kamarády a když se mnou nějaký chce sdílet obydlí, většinou prohrává a jde o dům dál. Není ale důvod neudělat si pěknou makrofotku.
Pokud si říkáte, že tu už hodně dlouho nebylo nic ke čtení, pak máte pravdu. Prostě poslední dobou nějak není čas psát na blog. Ovšem odpolední či večerní dvacetiminutovky trávené ve vlaku do Kbel nepřichází v niveč. Psal jsem totiž na jiný web. Pokud si tedy chcete přeci jen něco ode mně (či o mně) přečíst, směle do toho:
Když jsem zakládal sekci FotoBlog, psal jsem, že občas fotím low-quality fotky. Jedna z příležitostí procvičit opravdu špatný VGA foťák v mém HTC byl sobotní geocachingový výlet do Mladé Boleslavi, při kterém poskočil počet odlovených cache z původních 280 na nových 290.
Myslím, že po více než dvou a půl letech provozování tohoto blogu nastal tak trochu čas, abych se vám představil. Pokud už mně znáte, pak klidně zbytek tohoto článku přeskočte, následuje totiž několikakilobajtové self-promo.
V Praze jsem od roku 2003, to jest šest let. Za tuto dobu jsem se v rámci hlavního města pětkrát stěhoval. Naposledy to bylo vloni v červnu na Háje. Během toho roku se toho hodně stalo, například jsem konečně dokončil bakalářské studium na VŠE. Vývojem situace jsem ale dospěl k tomu, že i když mít pro sebe velký pokoj je fajn, může to být ještě lepší. Souřadnice nového bydlení poskytuji na požádání.
Stavy svého vybavení jsem ořezal až na kost, zůstalo jen to nejnutnější, ostatní se zatím stěhovalo k rodičům. I tak zbylo místo na PowerMaca, PowerBook, rádio, gramofon, plyšového králíčka, nějaký ten 8bit hardware (ZX Spectrum+) a větší část mojí sbírky PDA a mobilů.
Rozhodl jsem se zdokumentovat jak probíhalo dnes večer vybalování. Pokochejte se prací, kterou vykonal někdo jiný:
Zrovna se potácím na pomezí setrvání na bloguje.cz a přechodu na vlastní server a prozatím chci alespoň udělat designový facelift.
Deptá mě ovšem jedna otázka: Pro jaké rozlišení blog udělat? Momentálně se počítá s 800 pixely šířky, ale přijde mi že v roce 2009 je to naprosto zbytečné. Troufnu si říct, že dnes skoro každý operuje alespoň s 1024 body širokým monitorem. Tě 224 pixelů navíc by mi umožnilo udělat nový svislý pruh na levé straně a přesunout do něj některé věci z pruhu pravého a tím tento kilometr dlouhý prvek poněkud zkrátit. Zároveň má značná část lidí už dnes širokoúhlé displeje a tak úzká nudle působí trochu divně (vyzkoušel jsem to na FullHD panelu a bylo to mírně otřesné).
Proto mi tedy dovolte se vás zeptat na jednu otázku:
Letošní ShuCon byla jednou z věcí, se kterou jsme blbnuli i elektronická předčítačka textu Eliška. Dovolil jsem si proto udělat s pomocí právě Elišky a Audacity audio verzi své básně. Stahujte a poslouchejte!
Není žádným tajemstvím, že včera proběhl jubilejní mimořádně významný ceremoniál UNAPA, kde byly těm nejoddanějším a nejlepším z nás předány nové tituly a hodnosti. Opustil jsem po dvou letech řady aliančního dorostu a nyní se honosím skutečnou hodností majora armády aliance. Není se proto co divit, že mně v noci ve stanu krom mrazu navštívila i múza. Slyšte ódu na chrabrá vojska UNAPA!
Dnešní fotku jsem nevyprodukoval já a můj foťák. Autorkou je moje mamka a narazil jsem na ní náhodou při procházení její Picasa galerie. Ukazuje, že i když se jen tak vezme do ruky obyčejný kompakt a namíří se na nějaký objekt, může se vyfotit třeba...
...třeba pyl zachytávající se na včelky.
Na zahradě naší víkendové chalupy letos krásně rozkvetly kopretiny. Než je nemilosrdně rozdrtí nože sekačky (do chalupy, ve které pořád probíhá přestavba se prostě musí někudy chodit), udělal jsem si pár fotek. Jelikož kýčovitých detailů kytiček není nikdy dost, tak tady jeden je.
Ačkoliv se můžeme leckde dočíst, že voda v české vodovodní síti má vynikající parametry a kupovaní balené stolní je prakticky nesmysl, najdou se i přesto lidé, kteří tomu nevěří a místo aby si ověřili kvalitu vody, která jim doma teče z kohoutků, raději za vlastní peníze rozšiřují řady producentů prázdných PET obalů. Jelikož plastové láhve nejsou zálohované a s tříděním odpadu se zdaleka neobtěžuje každý, dokážeme si jistě představit, jak je z nás příroda nadšená.
Tak jsem si řekl, že si zkusím také vyfotit někdy nějaký pohyb s programem priority času. Zkusil jsem si tedy vyfotit kapku těsně před tím, než kápne... sice zaostření není takové, jaké bych chtěl, nicméně kapka to je a to je dobře...
Vždycky se mi strašně líbily takové ty umělecké černobílé fotky, kde je kus detailu obličeje a nějaké to rozmazané pozadí. Dneska se mi podařilo jednu takovou udělat. Sice tam byla dost tma, ale opět platí – mně se fotka líbí a proto tady je.
Do jižních Čech se vrátila ladovská zima. Dům rodičů byl celý víkend ze všech stran ověšen metrovými rampouchy. Teď už je po nich, ale fotodokumentace se dochovala, i když je to focené jen kapesním automatem od Kodaku.
Paneláky se mi vždy líbily. Není totiž nic víc depresivního než jejich monotónní fádnost. Zvláště v zimě. Následujícího krasavce mám pár desítek metrů od bytu.
Toto je příběh z dávných časů...
...vlastně ne, je to příběh z minulého čtvrtka a má vám ukázat, jak je díky technickým zázrakům modení doby náš život jednodušší a lepší.
Právě (09:40) jsem se vrátil z pošty, kde jsem odesílal jednu dobírkovou zásilku. Když už jsem tam profrontoval a provyplňoval půl hodiny, tak jsem se rozhodl, že si vyberu dvacetikorunovou "výhru", kterou jsem v peněžence nosil na stíracím losu od doby, kdy jsem naposledy posílal nějaký balík.
Včerejší mlha se opravdu vydařila. Sice byla dost tma a já měl u sebe jenom mobil, ale po odšumování a zmenšení jsou jasně vidět kužely světla od semaforu. Viditelnost byla sotva 20m.
Rád fotím a semtam se mezi tím co vyfotím najde něco povedeného (ať už technicky, kompozicí nebo obsahem). Právě takové fotky, které se mi z nějakého důvodu zalíbí budu umisťovat do této rubriky.
Nemám problém s low-quality fotkama (focené mobilem ať už ve VGA, které umí jeden z mých HTC, nebo 2mpix, které umí pro změnu moje Nokia 6300), nejvíc ale fotím kompaktem Panasonic Lumix FZ7.
Příležitostně fotím i analogově, právě včera se mi povedlo rozšířit svojí sbírku o Zenit TTL, takže nebude trvat dlouho a budou tu i nějaké fotky pořízené tímto přístrojem. Jen co seženu za rozumný peníz nějakou dvouokou zrcadlovku na svitkový film, nebudu váhat ji použít.
Občas se zdá, že někteří lidé mají jiný Google než já. Nebo asi umí lépe překládat básně z českého úryvku zpět do angličtiny. Každopádně Pepax našel původní anglickou verzi básně, na které jsem ujížděl na gymplu. Díky mu za to, je to totiž silná vec. Následuje poezie...
Rozhodl jsem se nesmířit se s tím, že můj mozek ztratil integritu v té oblasti, kde byla uložena moje nejoblíbenější báseň z dob nižšího gymnázia. Chtěl bych proto vyzvat všechny, kteří mají přístup k učebnicím pro gymnázium, nebo se prostě jen vyznají v zahraniční poezii dvacátého století, aby mi pomohli najít báseň, která se v českém překladu jmenuje Dvacáté století máme jen jednou.
Pamatuji si z ní jen úplný začátek (a to si ještě nejsem jist jak moc přesně):
S pomocí vědy mohou měřit
Miliontiny miliontin elektronvoltu
Dvacáté století máme jen jednou
Domorodci se mohou, pravil jeden britský poslanec
Při bombardování uchýlit do jeskyní v horách
Dvacáté století máme jen jednou
A pak si ještě zhruba pamatuji závěr:
Dvacáté století máme jen jednou
Jen jednou a trvá jen sto let
Jak jistě sami vidíte je to silná věc. Pomozte mi proto odhalit jejího autora, budu moc vděčný.
Včera se mi podařilo sehnat v mp3 prvních devět alb od Kraftwerku a tak jsem jim po přidání do iTunes hezky doplnil ID3 tagy. Když mi ale spolubydlící sdělil, že on by se s něčím takovým nes*al, došlo mi, že mám námět na článek. Vítězové totiž tagují...
Před týdnem jsem do geocachingu uvrtal jednoho svého spolužáka, který jsa kovaný němčinář angličtinou vládne asi jako já po třech pivech dvoubřitým mečem. Aby nemusel se slovníkem v ruce překládat celý geocaching.com a byl sám schopen alespoň zalogovat cache co najde (hledání cache už jak se zdá přelouskal), sestavil jsem pro něj velmi stručný obrázkový návod.
Je možné, že se může hodit i někomu dalšímu, takže jsem ho pochopitelně vystavil tady.
Ač by se to tak nezkušenému oku amatérského pozorovatele mohlo jevit, neumřel jsem. Pouze jsem se přestěhoval a v novém bytě užívám světa bez broadband připojení (tenhle blogpost píšu na studeném balkoně, kde chytím dostatečně rychlou a stabilní WiFi síť). Zároveň také užívám nového Maca, a software který s ním byl dodaný.
Záludnosti nového iMovie jsem probádal při tvorbě malého videa, ohlížejícího se za pěti lety mého bydlení v Praze. Tady je:
Hudebním podkladem se nijak zvlášť nezabývejte, mám teď takové období...
Tento článek budiž poctou počítači s hostnamem Nice, který v letech 2004 a 2005 sloužil jako domácí WiFi router, ssh, ftp a web server v pozadí domény 1-2-8.net
Rozhodl jsem se zlikvidovat seriál RetroRecenze ve prospěch seriálu Pořádné počítače. Recenzi PowerBooku jsem přeřadil, článek o RetroRecenzích jsem smazal a pokračovat budu jen v Pořádných počítačích, mám jich totiž pár v zásobě. Recenze R380s se tu objeví tak jako tak, už je téměř dopsaná. Nikdo o nic nepřijde a mě odpadne jedna kategorie...
Mám pocit, že ke tvorbě webu se dostávají pořád větší a větší negramoti. Geocaching je úžasná hra, která mě opravdu baví a chci mít na svém blogu malý grafický ukazatel, kolik že kešek jsem to už našel. Bohužel lze si vybrat jen ze dvou bannerů, které se liší jen tím, že na jednom je žába a na druhém je logo geocaching.com. Šířka banneru je fixně 200px, což je na můj sidebar hodně. Jediná možnost jak obrázek zmenšit jsou parametry html tagu img. To je ale silně nevyhovující, protože browsery k resize používají většinou nějakou ohyzdnou metodu, která snižuje čitelnost.
Proto nezbylo, než udělat malý (416B) PHP skript, který vezme on-line banner z geocaching.com, ořeže ho a výsledek vrátí jako PNG. Prostě a jednoduše – když potřebuješ hodit krabici do Slunce, udělej to sám.
Tedy alespoň co se týče boje s rýmou.
Určitě všichni znáte knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole od Roberta Fulghuma. Někteří znají i knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil ze Star Treku.
V souvislosti s pekelnou rýmou, teplotou a chřipkou, které se u mě logicky týden před Foreverem objevily, mě napadlo, že sice nevím vůbec nic, ale co se týče zahánění rýmy, není nad recept z druhého dílu filmu Krokodýl Dundee:
Miska plná horké vody, v ní rozpustit sůl, hlavu nad misku a přehodit přes sebe ručník. Pokud se do vody přidá i lžička francovky, člověk má po pěti minutách dýchací cesty volné na zbytek dne.
Zkoušel jsem i nejrůznější "chemikálie" typu Olynth (SvobodaProNosy™), ale když nic nezabíralo, vynořila se mi v mysli scéna ze zmiňovaného filmu, který jsem viděl poprvé (a možná i naposled) někdy v sedmi letech. Díky Dundee !
Nevím jak vy, ale já jsem začal být kačerem v zimě a mám proto zimní geocaching opravdu rád. Zatím co zima 2006/2007 byla opravdu mírná a kešky se hledaly v podstatě samy, letos kolem Vánoc to už taková legrace nebyla.
Toto je příběh z dávných časů. Z času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami...
Dobrá, tak starý příběh to není. Ale je to příběh, který jsem napsal na server fazole.cz v roce 2004 po absolvování cesty z podolských kolejí domů. Příběh jsem podrobil stylistické a gramatické korekci, je o 14,37% vzhlednější, než původní verze.
Na blogu bylo třeba změnit několik zásadních drobností:
Na počítadle systému bloguje.cz se začaly silně projevovat vlivy počasí, jinými slovy ukazovalo se jak se mu zachtělo, a proto bylo odesláno do /dev/null a nahrazeno doplněno počítadlem od TopListu. Výchozí hodnotu jsem nastavil na 10000, což je počet, který jsem zrovna minulý týden na starém počítadle dosáhl. TopList nicméně ukazuje počet unikátních návštěv, takže od teď dál poroste počítání o něco pomaleji (podle Google Analytics asi o 45%)
Články, které mají nějaký obsah (wow) mají na konci keywords, aby je Google lépe zindexoval a každý je mohl ještě snadněji najít.
V sidebaru napravo pod položkou AKTUALITY přibyl můj timeline z Twitteru.
Celý blog je nyní vyroben z plně recyklovatelného iridia.
Soubor, jehož obsah je obsahem tohoto článku mi v Psionu (a později Palmu) ležel několik týdnů. Do ShuConu 2008 už zbývá méně času než nás dělí od ShuConu 2007 a soubor je připraven k tomu, aby vyšel na světlo a široká ShuConská obec se jím mohla kochat.
Všechny nás jistě otravují reklamy v televizi, kde vidíme, že v miniaturním kelímku jogurtu jsou zásadně celé ananasy, kde je nám jasně řečeno, že běžný prací prášek nemá šanci proti těmto skvrnám nebo kde slečna zalévá buničinu hektolitry modré vody. Jsou ale reklamy, které jsou přesně podle mého gusta. Bohužel u nás je rozhodně neuvidíte...
Pár dní jsem sem nic nenapsal a už se ozývá nespokojené bručení čtenářů.
Faktem zůstává, že jsem nezahálel a po pěti letech jsem svému "webu" na adrese http://logout.ic.cz konečně vytvořil nějakou titulní stránku. Nepovažuju ji samozřejmě za vrchol designerského umu, ale je tam pár věcí, které stoji za to zmínit.
O tom, že čtenářská základna tohoto nejiridiovějšího blogu na českém internetu není žádný abstraktní pojem svědčí mimo jiné i první sponzorský dar, který autor tohoto blogu (tedy já – Iridiový Lamer Logout) obdržel.
Je to více než dva a půl roku, co jsem dal dohromady Maca, který mě přesvědčil, že na architektuře PowerPC/MacOS mi bude lépe a radostněji. Vítejte u druhého archivního okénka.
Život je tu tvrdej, to je teda pech, jenže já jsem hrdej, že jsem z jihu Čech, a pro tu svojí pýchu já málem zapomněl, že mám podzimní žízen, tak na pivo jsem šel.
To jsem takhle během pití ranní kávy zabrousil do archivu svého blogu. Do toho, který jsem psal v roce 2004 na stejné adrese, jako tento blog a který jsem na rok přestal udržovat a tím o něj téměř nenávratně přišel. Něco (jak se zdá) ale přeci jen ze záhrobí vyvolat půjde. Toto je první archivní okénko.
A navíc se zcela zjevně zaměřila na vegetariány. Už od Bytefestu jsem pociťoval nachlazení. Jedl jsem všemožné léky (Acilcoffin, Paralen, Coldrex), pil i jedl vitamíny, pořád samá zelenina a ovoce a nic.
Podrobil jsem sebe sama včera večer tedy zásadnímu experimentu: Došel jsem do McDonnald's a dal si tam to nejmasnější a největší jídlo. S krajním sebezapřením jsem ho snědl a voila ! Po skoro měsíci kdy jsem měl ucpané všechny zbylé dutiny v hlavě, nateklé mandle, bílý jazyk a tak vůbec, jsem se dnes ráno vzbudil relativně v pohodě.
Maso sice nehodlám začít v nějaké masivní míře začít jíst, ale je evidentní, že přírodu vegetariánství asi pěkně se*e a snaží se nás vybít.
Blog nám překročil hezkých 2048 přístupů a tímto bych si chtěl jménem Vás – čtenářů pogratulovat :-)
Další gratulace se tu objeví, až se přesuneme z oblasti, do které se normálně nezapisuje do VRAM. Takže tímhle tempem tak za dva roky...
Je to tady. Na tomto blogu bude třeba změnit několik drobností, neboť jsem od včerejška Iridiový Lamer. Sám kontraadmirál generálpodplukovník TDM mi svěřil tuto hodnost, díky které se stávám nejvyšším lamerem v Alianci. Miaču miač.
...skromným příspěvkem rád omluvil krásné paní M. (M jako Milada, aby nedošlo k mýlce) za pozdně noční telefonát.
Již to, že jsem v nadpisu použil oba dva svoje tituly naznačuje, že se jedná o omluvu nejvyšší vážnosti. Sice jsem nezpůsobil onen telefonát já, ale jeden nejmenovaný bývalý spolužák, který mi při jedné z řady přípravných akcí na nadcházející konferenci ShuCon 2007 pod názvem "Tvrdíme svoje játra k boji proti Patyzonům" telefon sprostě sebral, ale telefonát byl proveden i tak mým přístrojem, pod mým jménem a na mojí odpovědnost a proto se ještě jednou hluboce omlouvám. Doufám, že nadejde den, kdy se budu moci osobně omluvit kvalitním rýžovým nákypem s jahodovou příchutí a lahví Metaxy.
Zdá se, že blog dnes překročil prvních 1024 přístupů. I když se díky systému, jakým jsou přístupy počítány nejedná o unikátní návštěvy, pořád si myslím že to celkem jde.
Kdysi dávno se směňovalo zboží za zboží. Chtěli jste pěkné teplé boty, vzali jste krávu, tu jste vyměnili u kováře za sekyru, kterou jste dali pekaři, on vám za ní dal tucet pěkných chlebů a ty jste dali ševci, který vám dal boty. Proti tomu, co dnes zažijete, když chcete platit platební kartou to bylo pěkně jednoduché...
Ano, já chci ShuCon. A chci ho pořád. Chci ho v lednu, v březnu, v úterý, ve dvě v noci, ke guláši, při čištění zubů – prostě pořád. Není se co divit, ShuCon je totiž super (ve skutečnosti je to totální megamasaker kulminující až v astrální námrd).
